Strach z vlastních stínů
Loading ...Každý člověk má své stíny. Jsou to negativní stránky osobnosti, které člověk snaží vědomě potlačovat a ve společnosti jejich existenci tajit. Ať už jde o nepořádnost, sexuální úchylku, či vražedné sklony, každý je máme – pokud si myslíte, že Vy nemáte takové stíny, tak se jednak mýlíte a druhak vás ohrožují mnohem více, než ty, kteří své stíny znají.
Ano, je velmi dobré své stíny znát. Nejsou to jen takové mrtvé zbytky Vaší osobnosti – jen spí a vyčkávají, kdy na ně příjde řada. Takové okamžiky nastavají v okamžiku, kdy se nekontrolujete, jste stresovaní, opilí, unavení, či podrážděni k nepříčetnosti. Prostě v takových slabých chvilkách. A právě pouze tím, že je máte dobře zmapované, je dokážete usměrnit, jinak mohou vykypět v něco, čeho byste mohli velmi hrubě litovat.
Já některé své stíny znám. Jaké to jsou si samozřejmě nechám pro sebe :), ačkoliv o jednom přecijem přiznám barvu. Je ve mě schované agresivní hovado.
Prostě nekdy mám hroznou chuť někomu skočit po krku a utloutc a ukopat ho do bezvědomí.
A rovnou odpovím: NE, nikdy jsem nic takového neudělal.
Není to jen tak nějaká primitivní touha šílence, kdy by mi sadismus působil radost. Je to agresivita cílená proti lidem, kteří mě svým jednáním vytočili k nepříčetnosti.
V podlední době jsem toto pocítil vůči neznámým zlodějům, kteří se na jaře a v létě „obsloužili“ na naší zahrádce a v dílně.
Naposledy, za to však úplně poprvé opravdu zblízka jsem koukal do očí svému stínu dnes krátce po půlnoci.
Zrovna jsem čistil akvárium a zaslechl jsem slabé bouhnutí dveří vedoucí do zahrady. Tyto dveře mají drobnou vůli, takže si ve větru pobouchávají bězně, avšak tohle bouchnutí bylo takové jiné, silnější, ale jakoby tlumené. I pes si toho všiml a postavil se.
Neřešil jsem to, jak je u mě zvykem. Pes si odešel lehnout nahotu k televizi. Asi za deset minut dveře klaply opět, ale tentokrát to nebylo jen bouchnutí, ale jasné zaklapnutí otevřených dveří. Bylo jasné, že tam někdo je.
Zmocnil se mě divný pocit. Vím jen, že jsem měl hrozný strach, ale taky hrozný vztek, horko, tlukot srdce mi zněl v uších. Popadnul jsem baterku, chvíli hledal mobil, a chvíli ze šuplíku doloval zapříčenou takovou velikou kudlu. Pak si pamatuju jen, že jsem v předsíni s baterkou v ruce odhrnoval železnou tyčí závěsy od regálů, kam by se vešel dospělý člověk.
Nakonec jsem prolezl s baterkou zahradu, ale nikde jsem nikoho nenašel, zloději (nebo kdo to byl) měli funkční únikovou cestu a kromě vyplašených koček a rozšlapaných slimáků u dveří po nich nezůstala žádná stopa.
Asi po 20 minutách jsem seděl u počítače a sepisoval jsem svoje pocity. Za oknem jsem zahléhl pohyb – dvě siluety osob, které se sápají na plot.
V minutě jsem byl s kudlou a baterkou venku a běžel k nim s napřaženou kudlou.
„Policie, dobrý den, volali nás sem, že tu někdo chodí s baterkou.“
Takže pro dnešek naštěstí žádný incident.
Možná odhadnete, že třiteticentimetrová kudla v mé ruce a mírná hysterie v mém hlase policisty zaujala nejvíce ze všeho a co se dělo dál bylo neméně zajímavé jako předešlá část článku. Nebudu Vás tím však unavovat a odvádět pozornost od hlavního tématu článku:
Poznejte a ovládněte své stíny dříve, než ovlánou ony Vás.
Komentáře
1 komentář k článku „Strach z vlastních stínů“
A co vy? Nemáte k tomu co říct?
Mazec :-)