Notebook nebo stolní počítač?

Všichni chtějí notebook. No jasně, je malý, přenosný – tak proč kupovat něco jiného? Povím vám to.

Delší práce na notebooku je velmi nepohodlná. Klávesnice je vysoko (na těle notebooku), bývá poměrně malá, málo ergonomická. Obrazovka je nevhodně umístěná, při delší práci můžete pociťovat bolesti zad a krčních svalů. Některé typy se tyto nedostatky snaží trochu potlačovat, ale pevné spojení obrazovky s tělem notebooku mnoho možností na zlepšení nedává. Stolní počítač má klávesnici i monitor zvlášť a můžete si je rozložit po stole dle potřeb.

Pokud notebook nepotřebujete do školy nebo do práce, opravdu potřebujete přenosný počítač? Ze zkušenosti potvrzuju, že hodně notebooků zůstává na jednom místě a nikdo je nikam nenosí. Brzy přejde i zdánlivě lákavá představa, jak budete serfovat různě po bytě (ve vaně, na záchodě, v posteli). Notebook na čtení do postele je velká a těžká věc, brzo vás to přestane bavit.

Notebook je dražší. Na první pohled to tak nevypadá, ale reálné náklady zejména již při koupi jsou vyšší. Notebook představuje nedělitelný celek a později víceméně nebude možné jeho vlastnosti přizpůsobit nově vzniklým potřebám a je proto nezbytné ještě před koupí důkladně zvážit, na co jej chcete využívat.

Stolní počítače jsou jako skládačky. Drtivou většinou jejich komponent lze vyměnit za novější a výkonnější kdykoliv později a tím i staršímu stroji dát novou mízu. Je tak možné po několika letech několikanásobně zvýšit jeho výkon (pokud na tuto alternativu bylo při nákupu náležitě pomýšleno). Z tohoto důvodu můžete při nákupu sestavit stolní počítač z levnějších komponent. V průměrné rodině životnost bývá mezi 6 a 10 lety.

Možnosti oprav jsou u notebooků značně horší. Náhradní díly bývají drahé, některé jsou specializované pro daný typ, jejich výměna je komplikovaná a bez zásahu drahého servisního technika se neobejdete. Rovněž výměna poškozených částí (obrazovka, ulomený nebo prasklý kryt, opotřebení často namáhaných míst) je často nedostupná a po nějaké době je z pěkného notebooku nepěkný kus osahaného a potlučeného plastu.

U stolního počítače poškozený či opotřebený díl lze snadno vyměnit a to včetně výměny plechové bedny, ve které je poskládán.

Dnes je vhodné pořídit si počítače dva. Silný a kvalitní stolní počítač a k němu malý levný netbook, případně tablet.

Přesto níže v článku se budu povětšinou opírat o notebooky a většina bodů platí i pro stolní počítače.

Na co se zaměřit?

Jak už jsem uvedl, v první řadě si musíte ujasnit, na co počítač budete potřebovat. Na internet, na filmy, na práci, do školy, jako psací stroj, na hraní her? A dále budete chtít na počítači: sledovat televizi, vytvářet videa/hudbu, připojovat svůj telefon, připojovat speciální stroje (např. lekařské přístroje), dělat prezentace na projektoru, mít internet kdekoliv a kdykoliv?

Pokud jde o notebook, běžte do obchodu, kde jsou vystavené (doporučuji navštívit Alzu v Holešovicích), nebo si nějaký půjčte od kamaráda a zkuste na nich chvíli psát a pohrávat si s nimi. Nekoukejte na cenu, ale zjišťujte, co vám vyhovuje a co vám vadí. Podle toho pak vyberete lépe takový, který vám bude vyhovovat.

Jaká značka je nejlepší

U notebooků v ceně do 20.000 Kč prakticky žádná. Dnes jsou vyráběny a posílány na trh velmi rychle, takže trpí nedostatky a problémy – výrobcům se vyplatí řešit více reklamací, aby mohli poslat na trh novinku dříve, než konkurence.

Přesto ale značky Dell, HP, Sony a Lenovo patří mezi špičky a dále Acer je takový lepší průměr. Ostatním značkám bych se vyhýbal.

Jaký zvolit procesor, paměť, atd.?

To je těžká otázka, protože nabídka se mění každý den. Tuto volbu ale nechte až na konec a nejdříve se věnujte výběru podle zbytku článku.

Na co si dát pozor

Klávesnice

Největší zvěrstvo výrobci páchají na klávesnici. Někomu může chybět pravá numerická klávesnice. Pokud používáte klávesy Home a End, podívejte se, zda nechybí. Také klávesy Delete, Enter a PageUp a PageDown někdy nepochopitelně mění svá místa. Zkontrolujte i mezerník, aby nebyl nápadně krátký – budete se trefovat vedle, je to otravné.

Jaká klávesa je úplně vlevo dole? Pokud tam není Ctrl, pak zkuste najít jiný notebook. Je to asi nejotravnější záměna kláves, kterou kdy kdo udělal.

Některé klávesnice mají nepříjemný stisk, to si musíte zkusit sami, co vám vyhovuje. Kvalitu klávesnice asi nejlépe poznáte, když stisknete mezerník úplně na kraji – neměl by se nahnout, ani zadrhávat.

Kurzorové šipky by měly být samostatně, nebo alespoň kousek vysunuté (viz foto). Jde o to, abyste je dokázali najít po hmatu. Ty totiž nejčastěji hledáte jen hmatem, zatímco sledujete text, ve kterém se potřebujete pohybovat.

Různé speciální klávesy, které na klávesnicích bývají osazeny (tlačítka pro internet, email, kalkulačku, word, atd.), používá jen málo kdo – pokud je nepoužíváte již nyní, nečekejte, že by vám do života něco zázračného přinesly. Osobně používám pouze tlačítka pro nastavení hlasitosti. Neporovnávejte proto počítače podle toho, kolik tlačítek mají navíc.

Lesklá obrazovka

Lesklá obrazovka je hezká, ale vyžaduje pro práci dobré světelné podmínky, jinak v ní vidíte jen svůj obličej jak v zrcadle.

Touchpad

Pokud na notebooku místo myši používáte touchpad (dotykovou plošku pod klávesnicí) zkontrolujte, aby obsahovala tlačítka jako opravdová samostatná tlačítka. Různá beztlačítková „vylepšení“ bývají problémová a k vzteku.

Údržba

I když máte doma čisto, přesto se v počítači hromadí prach. Větráky jej nasávají z okolí a ten za zachytává na jemných žebrech chladičů a ucpávají je. Čistění by mělo proběhnout jednou za dva roky, nebo častěji, pokud je počítač používán v terénu. Prach je také trochu vodivý, takže jsou i případy, kdy způsobil poškození počítače zkratem. Požáry vznikají takto jen velmi vzácně, ale s tím jsem se nikdy nesetkal.

Rady závěrem

• Nakupujte ve specializovaném obchodě, nebo nákup nechte na odborníkovi. Naopak se vyhněte nákupům v supermarketech, které prodávají počítače jako okrajový sortiment.
• Slevy a superakce jsou vypisované na špatně prodejné kusy. Ve výsledku vás mohou vyjít mnohem dráž.
• Myslete na budoucnost. Například sledujte, aby počítač podporoval USB 3.0. Jasně, že žádné takové zařízení nemáte, ale co za dva roky?!
• Nechte si poradit. Případně najděte odborníka, který vám pomůže vybrat nejlepší kompromis mezi kvalitou, cenou a požadavky.

Napadá vás ještě něco? Zeptejte se v komentáři.

Jednou jsem přesto sedl do za volant pěkně na šrot. Bylo to před pár lety,  začínal jsem bydlet v Pardubicích – Svítkově. Toho večera přišla nečekaná návštěva původem z dalekých krajů (BTW: chtělo by to někdy zopakovat, jestli to čtete :) ), slovo dalo slovo a ani si nepamatuji, jak jsem se dostal do postele.

Druhý den ráno na mě budík přes hodinu pokřikoval, první myšlenka po probuzení byla „Kruci jdu pozdě!“. Rychle jsem se oblékl a vyrazil jsem autem do města. Stres ze zpoždění a pořádné okno mi úplně zakryly vzpomínku na předchozí večer.

Jel jsem opilý a nevěděl jsem to.

Byl bych přísahal, že auto má poruchu. Rozbité řízení, něco s brzdama a spojka zabírala nezvykle. Úzká ulička za benzínkou byla ještě užší a v ostré zatáčce jsem najel na obrubník. Sakra, vždyť tu jezdím každý den, co se to děje?!

Rovinka kolem Závodiště byla bez problému, ty však nastaly na křižovatkách nadjezdu u Parama. Ostře doleva, pak oblouček z kopce s jemným dobrzděním k semaforu a ostře doprava – ideální příklad, který se trochu nepovedl, protože první odbočku jsem o dva metry přejel, jemné dobrzdění provázelo skřípění gum a jen ta pravotočivá na konci vyšla dobře.

V tom mi to došlo. V dálce přede mnou zablikaly modré majáky a já se rozvzpomněl.

Mimochodem, všimli jste si taky, jak vás policejní auta dokážou občas přimět k tomu, abyste si zkontrolovali, jestli svítíte a nejedete moc rychle? Přitom stačí, když poklidně projede kolem.

Policejní hlídka několik metrů přede mnou naštěstí řešila nějakou dopravní nehodu, takže si mě nikdo nevšiml, ale znáte ten pocit, že na vás všichni civí… Na nejbližším parkovišti jsem auto zastavil a zbytek šel pěšky.

Je zajímavé, že chůze mi problém nedělala a ani další běžné činnosti nebyly ovlivněny. Vysvětluji si to tak, že při řízení jsou účinky alkoholu mnohem intenzivnější na citlivost a přesnost.

A proto si nedám ani malé pivo, díky.

Jakmile se student programovacího jazyka dostane dostatečně daleko od prvního „Hello world“, přijde první nabídka na vybudování nějakého rozsáhlejšího systému – například e-shopu. Mladý programátor je už otrkaný, ví že stále dokola řeší opakující se problémy a tuší, že by měly vyřešit nějak centrálně – a tehdy poprvé stojí před vnitřním dilematem: Použít hotový a léty prověřený systém, nebo si vytvořit svůj vlastní?

Já tvrdím:
Každý, kdo si někdy položil tuto otázku, by si měl napsat svůj vlastní systém.

Jedině tak na vlastní kůži pozná, co je za tím práce a kolik pastí je třeba překonat – přičichne si k nejhrubšímu meritu problému a otevře si tím svoje oči. Naučí se na věci pohlížet z různých stran, bude lépe předvídat možné budoucí požadavky a rozpoznávat potenciální problémy ještě dříve, než se projeví. Bude o věcech přemýšlet.

Je to jako s auty: Řidič se po své první autonehodě stává mnohem lepším řidičem. Dokud totiž neuslyší mačkání plechů, má tendenci podceňovat nebezpečí, neumí bleskurychle odhadnout, co je důležité (lidský život nad hmotnou škodou) a v krizových situacích má tendence k zbrklým činům. Zvláštní skupinou jsou tzv. sváteční řidiči, kteří v zájmu opatrnosti zásadně nepřekračují rychlost 30 km/h – jejich rčení „za celý život ani škrábnutí“ jsou pověstná.

A tehdy student sám pochopí, že stejně objevuje Ameriku. Jeho systém nedělá nic víc, než mnoho OpenSource projektů – kromě toho, že se mu navíc podařilo obohatit svůj systém o množství chyb, nedostatků, pastí a „až jednou bude čas, tak to dodělám“ věcí. Kromě toho si během prací jeho duše rozdělila systém na části, které má rád a ty, které odbývá v rámci nucených prací, stejně tak znalosti a zkušenosti dokážou plně pokrýt jen některé bloky, jiné naopak fungují někde na pomezí teorie nepravděpodobnosti.

To je ten správný čas připustit si, že svět už má Nette/Wordpress/Magento. Ne dříve ne později. Dříve byste nedokázali vnímat problematiku do hloubky a naopak později by se vám mohlo stát, že vám váš vlastní systém vezme svobodu a budete zajati molochem, který už nemůžete hodit přes palubu, protože by vás stáhl s sebou.

Zkuste o tom přemýšlet.

Tomuto článku by měl předcházet alespoň jeden pochvalný, ale žádný takový na mém blogu nenajdete. Podobných článků je na internetu více a další stále přibývají, například seriál Jak na MojeID od kolegy Jiřího Kolaříka, nebo Jedno heslo přímo od provozovatele služby.

Přesto bych rád úvodem poznamenal, že mojeID považuji za úžasnou službu.

Tým CZ.NICu odvádí, podle mého názoru, naprosto úžasnou práci ve všem, na co sáhne. Například koncept a realizace DSDng a systém FRED byly v minulosti pojaty naprosto revolučně a dnes představují světovou jedničku na poli registrátorů domén.

Velmi podobně je na tom i mojeID. Ovšem i když má organizace CZ.NIC za sebou řadu kvalitních a funkčních projektů, mojeID přináší nový aspekt, se kterým mají lidé v CZ.NICu malou zkušenost.

Pointu tohoto článku už trochu nakousl Pooh.cz ve svém článku CZ.NIC spustil MojeID – služba pro lidi od programátorů není použitelná, ačkoliv tento článek staví na částečném nepochopení a taky na dětských nemocech, ze kterých se již služba vyhrabala.

Veřejnost. Ano, veřejnost je ten problém, který CZ.NIC nyní nezvládá.

Chápejte, tato organizace už několik let tvrdě pracuje na systémech, které nás všechny ovlivňují, ale to všechno tak nějak na pozadí. Dává si hodně záležet na tom, aby nepřišla do styku s veřejností – například doménu si u ní nezaregistrujete, musíte k některému registrátorovi. Jejím denním chlebem jsou technici a odborníci. Na komunikaci s veřejností v CZ.NICu vždy byla vyhrazena jen malá část prostředků. Vždyť drtivá většina české populace vůbec netuší, že vůbec nějaký CZ.NIC existuje!

A najednou Prásk, objeví se mojeID, všechny mezičlánky jsou zbořeny a na dveře CZ.NICu klepou lidé, kterým kouká sláma z bot.

Aleš Mokrý – největší problém

Aleš Mokrý - maskot mojeID

Kromě motta „Jedno heslo“ je důležitou vlastností mojeID ověřování totožnosti uživatelů a obchodníků. Služba se tak dostává do role podobné certifikační autoritě, která si zakládá na dobré pověsti a důvěryhodnosti. Nebo by alespoň měla.

Bohužel mojeID na internetu dostalo za maskota jakéhosi Aleše Mokrého, jehož videa považuji za vrchol trapnosti. Tahle komická postavička tam poskakuje, mění hlasy a používá směšné převleky – napadá mě přirovnání: jako Santa Claus na tripu …v Disneylandu …když si zašuká.

Ať už to s Alešem myslí CZ.NIC jakkoliv, je bez pochyby, že jeho skotačící videa tvoří neodmyslitelně image projektu mojeID. A kdo bude důvěřovat chlapovi převlečenému za puberťačku, že daný e-shop je ověřený a pravý a lze v něm bez obav nakoupit?! Kdybych neznal CZ.NIC, považoval bych to za FRAŠKU!

No a o tom to je – většina lidí netuší, co je mojeID. Nemají páru, jakou pozici v česku CZ.NIC zastává. U laické veřejnosti tato organizace nemá vybudovanou žádnou pověst.

Jaká je tedy cílová skupina diváků výtvorů Aleše Mokrého? Mladí lidé do 18, které scénky upřímně pobaví? Nebo znalci místních memů? Nějak mi došly nápady, koho by marketingová taktika Aleše mohla oslovit…

Někdo může namítnout, že podobné potrhlé reklamy propagují služby podobně nebo ještě více důvěryhodných subjektů. Příkladem je házení batohem v reklamě na služby České spořitelny, a.s. Ta reklama je taky fraška. Jenomže Spořitelna si to může dovolit – je známá, stejně jako její spoření s Buřinkou. Zákazníci banku i spoření potřebují a chtějí. Smyslem reklamy je vrýt lidem do hlavy, že existuje Česká spořitelna a když budou najednou potřebovat banku, vzpomenou právě na tuto a ne na jinou. Princip fungování banky je totiž obecně známý.

Zkuste ale nejvýše třemi větami vysvětlit běžnému uživateli, k čemu mu mojeID bude přínosem, aby současně pochopil, že je to bezpečné a snadné. Já to zkusil a vím, že je to proklatě těžký úkol. I když to nevypadá, popsat mojeID laikovi je komplikované, neboť s ohledem na jeho základní znalosti je třeba postupně vysvětlit několik částí problematiky a to vše aniž by v kterémkoliv okamžiku projekt zařadil do některé za škatulek: Složité, Zbytečné, nebo Nebezpečné; a tím o něj ztratil zájem.

Kostnaté weby – problém druhý

Trochu odbočím: při příležitosti spuštění mojeID dne 26. 10. 2010 se v sídle CZ.NICu konala konference, na které si návštěvníci pod taktovkou zástupců projektu zakládali svoje první identity.

Dovolím si tvrdit, že se konference účastnili především odborníci, kteří o technickém pozadí projektu mají docela jasno. Ovšem při společném zakládání účtů se zjistilo, že většina odborníků nemá vlastně tušení, že projekt mojeID a doménový registr CZ.NIC sdílejí stejnou databázi kontaktů – a to navzdory tomu, že několik měsíců předtím byly kompletní specifikace i demoverze k dispozici. A ukázalo se, že pro odborníky je tato informace klíčová pro správné rozhodnutí při vytváření identity. Sálem se okamžik okamžik ozývaly nesouhlasné i mírně rozhořčené názory, než se zástupcům projektu podařilo vysvětlit, proč se služba takto vyvinuta.

Pro laiky ovšem tato informace není tak důležitá. Na druhou stranu běžný uživatel potřebuje vedení. Je třeba ho krok za krokem ho vést všemi kroky, trpělivě a zřetelně vysvětlit každou položku, kterou chceme vyplnit a nabádat ho k dalšímu kroku.

Nebudu se zabývat detailně samotnou registrací, není to třeba. Registrace bude problémovým místem vždycky a princip funkce mojeID rapidní zjednodušení registračního procesu prostě neumožňuje.

Jako problém vidím úvodní stránku webu.

Homepage webu mojeID

Řekněme, že nezkušený uživatel stránku nějak otevře. Třeba kliknutím na reklamu „Jedno heslo“ na jiném webu. Stránka uživatele takřka nevede. Ve střední části se míhá Flash, který grafiku používá jen k rotaci nabídky Pro uživatele/Pro poskytovatele/Alešova videa. Vpravo odkaz na založení účtu, ale co uživatel založením účtu získá?! Horní menu vede tak trochu, ale BFU horní menu pravděpodobně nepoužije. Obávám se, že nezkušený uživatel na úvodní straně pořádně neví, kam se vydat a spíš se vydá úplně jinam a na mojeID zapomene.

Místo zbytečné animace by mohla být grafika nebo video, které názorně předvede, co uživateli mojeID přinese. Na konferenci IT 10 Pavel Tůma z CZ.NICu projekt představil tak zřetelně a názorně, že smysl služby pochopí i internetový začátečník. Záznam přednášky i prezentace jsou dostupné na stránkách konference (10:50). Takový screencast, který ukáže problém a jeho řešení pomocí mojeID, aniž by nahrávku přerušila volající Alešova matka, by určitě byl přínosnější.

Chápu, že je třeba web dělit na několik částí – pro BFU, pro pokročilé uživatele a v neposlední řadě pro poskytovatele. Nebál bych se představení služby na úvodní stránce webu zacílit primárně pro nejméně zkušenou skupinu uživatelů. Ostatní typy uživatelů totiž nebudou mít problém přejít na jinou část webu pomocí horního/bočního menu.

Závěrem

Musím znovu zdůraznit, že navzdory výše uvedenému, považuji MojeID za skvělé. Problém ale je v přístupnosti a použitelnosti služby.

Jak se ukázalo hned první den spuštění služby, kdyby projekt podstoupil důkladné uživatelské testování, na podobné problémy by se přišlo rychle.

Doporučil bych dočasně omezit investice do reklam a naopak využít služeb agentur, které pomohou odhalit a odstranit problémy v použitelnosti – například Dobrý web.

Jeden z nejlepších a nejkvalitnějších dabingů – a netvrdím to jen já – má seriál Simpsonovi. Autoři překladu tohoto seriálu nemají práci vůbec snadnou, protože seriál je nabitý zapeklitými slovními hříčkami a lokálními vtípky, které v Čechách jen obtížně pochopíme – a přesto všechno si český překlad dokázal zachovat většinu vtípků z původního znění. A kde to nebylo možné, v překladu upustili od původního obsahu a nahradili jej zcela novým, po čechy snáze pochopitelným kontextem.

Někdo to vnímá jako zásah do původního příběhu, ale já to vítám. Jedna věc je přeložit slova; ale zachovat původní myšlenku je umění, které navíc vyžaduje dostatečný postřeh překladatele. A to všechno tak, aby si divák co nejméně musel domýšlet, jak to, kruci, autor vlastně myslel.

Moje poklona.

Například v seriálu Star trek existuje v originálním znění postava jménem „Data“. Překladatelé postavu vhodně přejmenovali na „Dat“, aby bylo možné skloňování podle mužského rodu. Po nějaké době však došlo nejednou k tomu, že v samotném českém dabingu překladatelé z nějakého důvodu požadovali, aby i v českém znění ztratilo Datovo jméno pružnost a stalo se pouhým „Data“ ve většině pádů po vzoru anglických jazykových pravidel.

Před neuvěřitelnými 11 lety kolovala na internetu nahrávka, ve které se sám Bohdan Tůma (představitel Data v českém znění) rozčiloval, „proč, sakra, 160 dílů se Datovi říkalo Dat a teď najednou je to Data?“

Zdroj: www.srandicky.cz, 1999

A včera jsem se díval na 14. díl první serie Joeyho v českém dabingu a překvapivě tam účinkoval Brent Spiner, tedy představitel Data. Tentokrát v českém znění nebyl Dat, ani Data, ale „dejta„, tedy Data čtený s anglickou výslovností. Chvíli mi trvalo, než jsem si dal 2 a 2 dohromady.

Nechci tím naznačit, že by snad Star trek, nebo Joey měli nekvalitní dabing. Ale určitě mi dáte za pravdu, že toto autorům trošku ujelo :)

Doplnění: Pavel Jaroš mi svým komentářem připomněl jště jinou zajímavou věc: Když si k filmu stahnu titulky vyrobené některým z nadšenců a dobrovolníků, jsou mnohdy hodnotnější, než „profesionální“ překlad. Zrovna u dílu Slapsgiving seriálu Hymim je překlad jejich vojenských hodností proveden docela zdařile a i navíc překladatel do titulků pro jistotu v nutném případě vložil vysvětlení – takový titulek má kolikrát třeba i pět řádků. Nevím, jak to vnímate vy, ale já velmi pozitivně.

Jistě máte blízkého člověka, za něhož byste byli ochotni dýchat a zaručili byste se za něj čímkoliv. Může to být matka, manželka, syn, bratr, kolega, nejlepší přítel, … kdokoliv.

Kdyby takový člověk za vámi přišel, že potřebuje půjčit velkou sumu peněz, nebo vám slíbil, že na vás po pěti letech přepíše své nové Ferrari, jestliže s ním budete splácet polovinu splátek a vy byste si plácli, je pravděpodobné, že by dohoda zůstala „na hubu“. On by vás nikdy nezradil. Vy si přece můžete věřit, ne?

NE!

Ne, nechci říkat, že všichni lidé jsou svině, ale nikdy nevíte co bude zítra! A lidé jsou jen lidé.  A lidé jsou ovlivnitelní.

Věci se můžou změnit. Přestavte si, že váš blízký dostane práci v jiném městě, nebo mu onemocní příbuzný, nebo dostane nového kolegu – prostě najednou se již nevídáte každý den, ale třeba jen o víkendu. Váš blízký však nyní vídá každý den někoho jiného, třeba kolegu z práce. Chodí spolu na oběd a povídají o svých životech – dřív nebo později se proflákne, že vás pojí slib.

Slib, za který teď vy tvrdě platíte, ale své ovoce sklidíte později.

Kolega ale vašeho přítele začne ovlivňovat. Nenápadně překrucuje vaše slova, ukazuje vaše špatné stránky. Když pak jednou dvakrát nepřijdete na pivo, zavoláte příteli, že jste bohužel museli zůstat v práci, najednou je z toho, „raději sedí v kanceláři, než by s tebou mluvil, tohle není dobrý kamarád“. Ale jedna vlašťovka jaro nedělá. Jenže pokud tohle někdo poslouchá každý den, člověkem to pohne.

Vy o ničem nevíte, nemůžete se bránit. Každý má své špatné stránky. A i na ty nejmenší existuje dostatečně silná lupa. Může se tak stát, že váš přítel náhle vidí i ty vaše stránky, kterých si nikdy předtím nevšiml.

Z dobrého přátelství zůstanou rozpaky. Ze slibů jen slovo proti slovu.

Pak už je jen krůček k tomu, aby se sliby změnily na sladké: „Víš co, Sašo? Jdi do prdele!“.

Pokud nemáte písemnou smlouvu, nebo svědky, stojíte před prohranou bitvou. Hádky nikam nevedou a soudy nic nezmůžou. Jste v háji.

Závěrem

Věřte. Ale nedopusťte, aby vaše důvěra byla slepá!

Lidé nemusí být zlí, ale jsou ovlivnitelní!

Ano, odcházím z Pardubic. Ne dnes, ne ani zítra, ale brzo. Důvod je prostý – lidi.

Od poloviny loňského roku opouštějí Pardubice všichni mí přátelé, kolegové i slečna sousedka (sousedka se teda z Irska vrátila zpět, to mi statistiku trochu kazí, nojo :)

Večery v Pardubicích se tak stávají den ode dne chmurnější a smutnější, protože není pořádně koho vytáhnout na pivko.

Naopak v Praze řeším povětšinou problém přesně opačný – ostatní jsou v bilcu, zatímco  já sedím zalezlý v Pardubicích.

Byt v Pardubicích mám jen pronajatý, práci můžu dělat kdekoliv, v Praze bydlet kde mám a koneckonců i té práce se tam najde víc (ne, že bych ji hledal, tahle mi šlape na paty sama už několik let). Přestěhování nic nebrání.

Že se Pardubice stávají neperspektivní, tuším již téměř rok. Dlouho jsem zvažoval přesun do Plzně, mělo to však nějaká ta „ale“: Ale v Plzni je větší zima. Ale v Plzni člověk musí jezdit tramvají, busem nebo autem. Ale Plzeň vypadá jako velkoměsto.  Ale vlaková doprava Praha-Plzeň je tragická.

Možná bych to měl trochu rozvést:

• V Plzni je větší zima – možná subjektivní, ale ten pocit je příliš silný,
• V Plzni se musí jezdit – stejně jako v Praze, různé strategické body jsou rozesety po celém městě. Pardubice jsou příkladem opaku, centrum Pardubic tvoří asi 500 m dlouhá třída Míru, v jejíž těsné blízkosti jsou všechny důležité úřady, obchody a restaurace – v 90% lze všechny záležitosti vyřídit právě zde. Zbytek města je v klidném stylu – tuhle krámek, támhle obchůdek, mezi domy hřiště, v okolí Polabin i velký kus luk a kousek lesu, sem tam jezírka a mrtě labutí a kachen.
• Plzeň vypadá jako velkoměsto – ať už ta věta zní jakkoliv hloupě, je to pravda. S výjimkou několika míst, kam jsem v milé společnosti zavítal, je Plzeň městem a nesnaží se to skrývat. A to je právě škoda.
• Vlaková doprava Praha-Plzeň je tragická – auto ani autobus není má volba a vlaky bohužel jedou tutéž cestu skoro dvojnásobek – což je také dvojnásobek toho, co jsem ochoten pravidelně ve vlaku trávit.

Všechno jsou to drobnosti, přesto je tu jedno ALE, které přebije všechna ostatní: Když jsem poprvé vystoupil v Pardubicích a procházel jsem se jimi, tiše jsem se do nich zamilovával každým krokem. Tenhle pocit jsem v Plzni neměl.

Na Pardubice budu mít mnoho velkých vzpomínek. Byla to zkušenost, kterou bych neměnil. A kdo nikdy neokusil změnit na několik týdnů lokál o několik stovek km, ten by měl hořce litovat (jet na víkend na Slovensko lyžovat, asi tušíte, není ono).

V Pardubicích jsem poznal mnoho lidí, dobrých i zlých. Poznal jsem, že bručouni mohou mít charakter, že nejlepší kamarád může být převlečená svině, co dokáže naštvaná „mafie“, proč se říká „pro dobrotu na žebrotu“, jak bolí ztráta nejdražšího přítele, jak založit a provozovat firmu a proč se nevyplatí ignorovat špatná tušení.

Prostě až se vrátím, připravte se na nikdy nekončící řeči typu: „Jo, to tenkrát v Pardubicích…“

Moje rozhodnutí není definitivní, může se snadno změnit. Stačí pár přátel nebo jedna přítelkyně.

Podobná hnutí a aktivity mě běžně nechávají chladným, ale toto téma je už v posledních dnech tak rozvířené, až kontroverzní, že jsem neodolal a musel jsem se jít na projednávání podívat. Osobně se mi projekt spalovny v takové blízkosti také nelíbí, takže nakonec to nebyla jen moje zvědavost – šel jsem svojí přítomností vzkázat také své „ne“.

Má očekávání nebyla jinak vysoká, tušil jsem splašené výkřiky, explicitní plivání prázdných argumentů a projev davového šílenství. Očekával jsem, že nadpoloviční většina přítomných v davu si půjde jen zakřičet „na ty bohatý šmejdy“ a zatímco dole bude probíhat snaha o jednání, zatímco v tribunách se bude ozývat scestné skandování.

Zde si dovolím malou odbočku: V pardubické ČEZ aréně jsem byl naposledy před několika lety na hokeji. Od té doby mám velkou antipatii ke všem aktivním fanouškům hokeje a obecně všem, co mají s ČEZ arénou něco společného.

Říkejte si co chcete, ale desítka lidí, kterých jsem si velmi vážil  se prostě v davu začala chovat jako banda sebestředných kreténů, co jen řvou, skáčou a lijou kolem sebe pivo. Koukají se přitom na dvě desítky upocených hráčů, kteří potí krev a když dají branku, všichni skáčou jak idioti – přitom sami nikdy hokejku v ruce nedrželi. Pak vyjdou na ulici, řvou, dělají bubu na ustrašený důchodce na zastávkách a po nich potopa. Tolik na vysvětlenou.

Dorazil jsem v době, když právě projednávání začínalo. Lidé se do tribun řinuli plnými proudy a pozorně poslouchali průběh projednávání. Tou dobou ještě lidé dělali „Pšššt! Neruš!“.

Dole dostal slovo mluvčí za společnost, která spalovnu hodlá prosadit (jména mi neutkvěla).  Začal projekt obhajovat a dav šílel.

Po dlouhých 15 minutách začali dostávat slovo zastupitelé kraje a přilehlých měst. Tehdy jsem pochopil, že to lidé myslí vážně a nepřišli si jen „hodit vajíčko“.

Víte, já se v takových to situacích vyžívám v pozorování lidí – lidí silně rozladěných a v davu. Můj dnešní odhad je, že tak 90% lidí vědělo, proč přišli a proti čemu vlastně protestují – zbylých 10% byli různé dovlečené přítelkyně, nebo děti, co se děsně nudili a nebo „pomalejší“ kteří dokázali upřeně hodinu pozorovat polomrtvou mouchu v půllirtu a pak zakřičeli „fůůůj“ když dav zařval „fůůůj!“.  Řekl bych dobré skóre.

A jaký že mám názor na spalovnu?! Inu. Nemám vzdělání, abych posoudil skutečný stav věci, ale jedno vám řeknu: Své protesty nepronášeli jen řadoví občané, ale zastupitelé obcí, vědci a vzdělaní lidé a měli pěkně kousavé otázky, na které nikdo z navrhovatelů nedokázal zpříma odpovědět.

Na povrch vyplouvala jedna nejasnost za druhou. Zmatené studie, chybějící materiály. Nulová lokalizační studie – nikdy by nemohla dovolit budovat spalovnu 300 m od obcí. Toto má být spalovna nebezpečných odpadů, ale navrhovatelé se neustále odvolávali, jak přece neškodné jsou další spalovny v ČR – jenže ty jsou obyčejné komunální. Přítomní chemici poukazovali na nutnost spalování v teplotách nad 1200° C, zatímco v návrhu je spalování při teplotě 1100° C. Modernizace současné spalovny není v podstatě modernizace, ale nová výstavba, protože současná spalovna je několik let mimo provoz. Omezení na svoz odpadu nejvýše z 50 km vzdálených krajů neodpovídá popisovanému pokrytí měst a dále se jedná pouze o dočasné omezení, protože pokud budou plnit emisní limity a požádají o rozšíření oblasti, stát nebude mít důvod (a tím pádem možnost) žádost zamítnout – nic jim tak nebude bránit svážet odpad z Rakouska. Jaké jsou plány pro případ havárie? Jak se bude řešit skladování nebezpečných látek? Jak se bude chránit katalyzační filtr před katalyzačními jedy? Údajně nejmodernější postupy a technologie odpovídají běžným postupům známým ze běžných spaloven komunálního odpadu starých mnoho let. A desítky dalších nejasností, na které nebyla uspokojivá odpověď…

Jsem laik, momentálně tím vším hodně zaskočený, možná kapku zmanipulovaný.

Mám z toho ale takový ten neurčitý pocit, že tohle bude ještě pěkný prů…

V první řadě vás žádám, nic nemažte! Setkávám se s tím, že je počítač před moji návštěvou velmi důsledně vyčištěn různými Ultra-Cool-Clean čistícími programy. Abych však dokázal úspěšně rozpoznat problém, potřebuji sledovat stopy, které jsou pro moji práci velmi cenné.

„Když mi žena řekla, že Vám volala, tak jsem vám to tu připravil, abyste měl všechno snadnější.“

Je to podobné, jako přijít k doktorovi s tím, že máte chřipku, ale ráno jste si vzali pár prášků, které brával dědeček, když ještě žil, „tak mě tu máte, pane doktore, jsem připravený“.

Pokud čekáte návštěvu odborníka, nesnažte se udělat dojem, ale raději připravte to, co je opravdu důležité, zejména:

• podklady od počítače, jako dodací listy, popis počítače, datum prodeje – abych mohl snadno odhadnout, co počítač obsahuje a zda není ještě v záruce,
• doklady a seznam koupených programů – abych věděl, co je třeba „chránit“ a co vše může chování počítače ovlivňovat,
• seznam lidí, kteří s počítačem pracují, mají v něm účet, nebo data
• všechny diskety a CD a další programy, které jste k počítači dostali, zejména ovladače, instalační programy atd. – aby bylo možné co nejrychleji provést přeinstalování problémových částí počítače,
• seznam všech problémů, které vás trápí – abychom nemuseli na místě tápat,
• seznam všech věcí, které byste rádi zavedli, případně co nejpřesnější popis programů, které myslíte, že by pro vás mohly být užitečné,
• přesný, ale opravdu přesný popis chybových hlášení, kterými počítač neustále obtěžuje – věřte mi, že opravdu nestačí „pořád to ukazovalo chybu, že chybí nějaký… to, no… no něco, no, vy už určitě budete vědět“. Jediné, co mnohdy mám k dispoziti je právě ta chybová hláška a bez ní nemůžu zjistit, kde je problém. Třeba to vyfoťte, jestli se vám nechce opisovat.
• Projděte si data v počítači a poznamenejte si, které data jsou pro vás důležitá – v některých případech je třeba položit oběti a smazat nepotřebná data a naopak se nic nesmí stát důležitým dokumentům.

Dovolím si jeho článek přetisknout (a dodatečně požádat o svolení):

Neustále se v médiích i přímo na ulicích napadají dvě skupiny naší společnosti – kuřáci a nekuřáci. Kuřáci jsou přesvědčeni o tom, že kouření je jejich nezpochybnitelné právo, do kterého jim nikdo nemá co mluvit. Nekuřáci se rozčilují nad tím, že je kouření druhých omezuje v jejich právech dýchat čistý vzduch a nesmrdět, a argumentují také kromě jiného poškozováním svého zdraví v rámci všemožně skloňovaného pasivního kouření. Faktem ale zůstává, že kouřit se dá slušně i bezohledně…

A rozdíl v tom, jestli se kouří slušně či bezohledně, je veliký. Předpokladem pro „slušné kouření“ je uvědomění si faktu, že bychom tím, co děláme z vlastní vůle, neměli omezovat práva druhých. Pevným základem je pak přesvědčení, že by se lidé navzájem k sobě prostě měli chovat slušně a ohleduplně. Pokud si kuřák přizná, že při činnosti, kterou provozuje, vzniká jistý kouř a s ním spojený zápach, může se opět svobodně rozhodnout, jak s tím naloží. Pokud si je schopný uvědomit, že ne každému musí být cigaretový kouř a zápach příjemný, a tím méně těm, kteří nekouří, má nekuřák a tedy i naše společnost téměř vyhráno.

Základní znaky, podle kterých můžeme odlišit slušného kuřáka od bezohledného:

• slušný kuřák si dává pozor na to, aby kouř z jeho cigarety nesměřoval do obličeje kohokoliv jiného
• ohleduplný kuřák nekouří na místech, kde se kouřit nesmí
• slušný kuřák dává pozor, aby žhavý konec jeho cigarety neohrožoval ruce kolemjdoucích ani vlasy a obličeje malých dětí
• ohleduplný kuřák si nezapálí cigaretu ve chvíli, kdy u společného nebo blízkého stolu v restauraci někdo právě jí oběd nebo večeři
• slušný kuřák neodhazuje nedopalky (ani dopalky) po zemi, ale do odpadkového koše
• ohleduplný kuřák nekouří nikde tam, kde jsou nablízku malé děti, případně těhotné maminky (a to ani v restauraci či jiných prostorech, kde je kouřit dovoleno)

Ohleduplné kouření sice neřeší všechny problémy a rozpory mezi kuřáky a nekuřáky, ale zcela jistě je takový přístup lepší, než vzájemná lhostejnost a přezíravost mezi oběma ostře vymezenými tábory. Všem zúčastněným by mělo především záležet na tom, aby se nám společně dobře žilo a dýchalo na jedné modré planetě.