Ano, odcházím z Pardubic. Ne dnes, ne ani zítra, ale brzo. Důvod je prostý – lidi.

Od poloviny loňského roku opouštějí Pardubice všichni mí přátelé, kolegové i slečna sousedka (sousedka se teda z Irska vrátila zpět, to mi statistiku trochu kazí, nojo :)

Večery v Pardubicích se tak stávají den ode dne chmurnější a smutnější, protože není pořádně koho vytáhnout na pivko.

Naopak v Praze řeším povětšinou problém přesně opačný – ostatní jsou v bilcu, zatímco  já sedím zalezlý v Pardubicích.

Byt v Pardubicích mám jen pronajatý, práci můžu dělat kdekoliv, v Praze bydlet kde mám a koneckonců i té práce se tam najde víc (ne, že bych ji hledal, tahle mi šlape na paty sama už několik let). Přestěhování nic nebrání.

Že se Pardubice stávají neperspektivní, tuším již téměř rok. Dlouho jsem zvažoval přesun do Plzně, mělo to však nějaká ta „ale“: Ale v Plzni je větší zima. Ale v Plzni člověk musí jezdit tramvají, busem nebo autem. Ale Plzeň vypadá jako velkoměsto.  Ale vlaková doprava Praha-Plzeň je tragická.

Možná bych to měl trochu rozvést:

• V Plzni je větší zima – možná subjektivní, ale ten pocit je příliš silný,
• V Plzni se musí jezdit – stejně jako v Praze, různé strategické body jsou rozesety po celém městě. Pardubice jsou příkladem opaku, centrum Pardubic tvoří asi 500 m dlouhá třída Míru, v jejíž těsné blízkosti jsou všechny důležité úřady, obchody a restaurace – v 90% lze všechny záležitosti vyřídit právě zde. Zbytek města je v klidném stylu – tuhle krámek, támhle obchůdek, mezi domy hřiště, v okolí Polabin i velký kus luk a kousek lesu, sem tam jezírka a mrtě labutí a kachen.
• Plzeň vypadá jako velkoměsto – ať už ta věta zní jakkoliv hloupě, je to pravda. S výjimkou několika míst, kam jsem v milé společnosti zavítal, je Plzeň městem a nesnaží se to skrývat. A to je právě škoda.
• Vlaková doprava Praha-Plzeň je tragická – auto ani autobus není má volba a vlaky bohužel jedou tutéž cestu skoro dvojnásobek – což je také dvojnásobek toho, co jsem ochoten pravidelně ve vlaku trávit.

Všechno jsou to drobnosti, přesto je tu jedno ALE, které přebije všechna ostatní: Když jsem poprvé vystoupil v Pardubicích a procházel jsem se jimi, tiše jsem se do nich zamilovával každým krokem. Tenhle pocit jsem v Plzni neměl.

Na Pardubice budu mít mnoho velkých vzpomínek. Byla to zkušenost, kterou bych neměnil. A kdo nikdy neokusil změnit na několik týdnů lokál o několik stovek km, ten by měl hořce litovat (jet na víkend na Slovensko lyžovat, asi tušíte, není ono).

V Pardubicích jsem poznal mnoho lidí, dobrých i zlých. Poznal jsem, že bručouni mohou mít charakter, že nejlepší kamarád může být převlečená svině, co dokáže naštvaná „mafie“, proč se říká „pro dobrotu na žebrotu“, jak bolí ztráta nejdražšího přítele, jak založit a provozovat firmu a proč se nevyplatí ignorovat špatná tušení.

Prostě až se vrátím, připravte se na nikdy nekončící řeči typu: „Jo, to tenkrát v Pardubicích…“

Moje rozhodnutí není definitivní, může se snadno změnit. Stačí pár přátel nebo jedna přítelkyně.

Stále vzpomínám, jako by to bylo včera. Půjdu zapálit svíčku na místo nehody.

A zrovna na Ručníkový den!!!

Omlouvám se za tento osobní příspěvek, ale nemohu si ho odpustit!

Někdy tou dobou slavil náš kamarád narozeniny, což znamenalo hromadný výled do naší (huli)boudy v Mnichovicích. V nabídce bylo jen pivo a voda z potoka. Druhé pivo už mi trochu zachutnalo a od okamžiku, kdy se vytáhla basa šampaňského si toho moc nepamatuji a i po letech se mi sem tam vybavují podivné záblesky vzpomínek z tehdejšího večera. Matně si vzpomínám, že oslavenec kamsi/odkudsi skákal a zlomil si nohu.

Ráno celkem ušlo. Od té doby jsem se pivu nebránil, ale houba (víno s colou) bylo stále nej.

V roce 2003 jsem jel s kamarádem na jeho chatu v dobré víře, že budeme mít klid na učení na maturitu, jenže jsme tam potkali jeho kamarády z dětství a tak jsem tehdy získal svou další krušnou zkušenost s alkoholem. Ráno jsem po sobě uklízel chodníček kolem chatky, pral povlečení a poznal význam slova „Kocovina“.

Ale maturitu jsme zvládli, dostal jsem se na školu do Pardubic a bylo opět co oslavovat.

Ačkoliv to nyní vypadá, že jsem těžký alkoholik, pravda je přesně opačná. Vadí mi, že někteří se bez pití neumí bavit. Sám nikdy nepiju, jen ve společnosti a ještě nikdy zásadně nezačínám první.

Když jsem první vteřiny loňského roku zahájil tím, že jsem do rukou chytal zvratky nezletilýho kluka, začal jsem hodně uvažovat, jestli mi to všechno za to vůbec stojí.

Nestálo a tak jsem přestal pít. Ne hned a ne úplně. V květnu jsem se napil na několik měsíců naposled a pivo si dal jen při velmi zvláštních příležitostech.

Tělo si odvyklo a teď se mi po jedné 10° točí hlava, po dvou jsem namol a ještě panák a jsem pod stolem.

To je stav, který mi nevyhovuje. Nepít úplně není ideální, protože někdy si dát skleničku pro více upřimnosti je hodně užitečná věc. Navíc jsou situace, kdy bych se rád napil a přitom zůstal svůj.

Mějte proto prosím teď ke mně pochopení :)

Z dětství se mi vybavují první sympatie k dětské herečce Christine Lakin ze seriálu Krok za krokem. Hrála nejmladší dceru Franka Lamberta. Byla stejně stará jako já, ale přesto měla svůj názor, ostrý lokty, byla kurážná a moc pěkná. Taky se jí v seriálu spousta lidí posmívalo, hlavně kluci a doufal jsem, že ji jednou někde potkám a ve všem jí podpořím a budu její velký hrdina.

Později, přesně podle pravidla „sejde z mysli, sejde z očí“ jsem na ni zapomněl, jakmile skončil seriál.

Během puberty jsem zpozorněl při každé zmince o Lucci Vondráčkové. V pohádkách hrála vždycky kladnou postavu a byla vtipná, veselá a správňácká. Krásná, vtipná, jen o dva roky starší a byla prakticky všude.

Po pár letech si na tvář začala plácat make-upovej ksicht a oblíkat se do módních výstřelků a z krásného idolu se stala umělá panna. A tak jsem ztratil zájem.

Sára Tancredi

Zhruba po deseti letech jsem se nadchl nádhernou dospělou herečku Saru Wayne Callies, čili Sáru ze seriálu Prison Break (Útěk z vězení). Opět kráska, z pozice seriálu vržená do víru událostí a prožívající tajnou lásku s hlavním hrdinou seriálu.

Drobná inteligentní dívka, strostlivá (ošetřovatelka ve věznici), důvěřivá, skromná (otec velký politik, ona žije ze svého), s bohatou životní zkušeností (v minulosti léčená z drogové závislosti – na podobné téma viz článek Radka Hulána) a s rozkošným čumáškem (říká Kolda, ale jsou to přesně slova, která jsem hledal).

Sára také dostala vzácné místo na ploše mého počítače (nikdy předtím jsem na ploše neměl žádný obrázek).

Bohužel po třetím díle třetí série zmiňovaného seriálu moje vášeň pohasla. Proč?! Počkejte si, až to bude na Nově.

Děkujeme, že kouříte

Dnes v noci jsem si pustil tento film, a jednou z klíčovách postav je novinářka Heather Holloway v podání Katie Holmes. Krásná, něžná a po pár minutách se nechala svést.

Myslím, že fotografie napoví.

Tím článek končí. Nenásleduje žádné efektní zakončení, shrnutí myšlenky, ani šokující odhalení pointy článku.

Dnes je to pro mě velký handicap. Nevšímám si věcí. Ne že bych je neviděl, ale ani si neuvědomím, že je něco špatně, že by to tak nemělo být, že by se s tím mělo něco dělat – prostě to přijmu. Nebudu se ptát, dělat ze sebe vola, akorát by si na mě zase někdo smlsnul.

Když si holka koupí novou bundu, boty, nebo si udělá melíry do vlasů, přijmu to. Asi už to tak bylo, jen jsem si nevšiml. Když se pak ohradí, že jsem si ani nevšiml, nafackoval bych si.

Tedy ne, že bych si změny vůbec nevšiml. Všimnu si ji, prozkoumám ji, ale všechno tak nějak automaticky, někde mezi podvědomím a vědomím. Nestihnu o tom přemýšlet, protože si to ani neuvědomím, jen to zpracuju a zařadím do paměti.

Nikdy dvakrát

V podstatě se na to můžete spolehnout.

Dám Vám radu: nikdy nedělejte dvakrát totéž. Když si totiž po druhé všimnu nějaké změny, vzpomenu si, že tohle tu už jednou bylo – takové malé dejavu a pak mi to dojde.

Když hodně pozdě večer řeším nějaký problém a pak slyším zvonit něčí telefon, přestože tou dobou je běžně ticho – nic.

Když ale asi za 20 minut řeším znovu ten samý problém a minutu na to zase ten samý zvuk telefonu…

Poznámka

Vyprávění o dětství se nevztahuje na rodiče, ale na školu a další zájmové aktivity!
Moc se těším, vy kujóni, i když naprosto netuším, wo co go :-) (Tohle pochopí jen vyvolení)

Nejsem rasista tím co říkám a jak se chovám k okolí, ale jsem rasista smýšlením. Tím, že k lidem, které neznám, stavím své předsudky tvořené především podle jejich barvy pleti.

Svoje hledisko ale neomlouvám. Je logicky správné.

Aby člověk dokázal zhodnotit vzniklou situaci, využívá zejména své:

• vědomosti,
• zkušenosti,
• výchovu,
• emoce,
• instinkty,
• atd…

Při styku s neznámým člověkem podvědomně mozek zjišťuje, jak moc je pro Vás dotyčný:

• nebezpečný,
• důvěryhodný,
• autoritativní,
• vhodný jako partner (zejména u opačného pohlaví),
• atd…

Když já potkám cikána (viz vysvětlení níže), moje zkušenosti dotyčného hodnotí jako osobu nebezpečnou a nedůvěryhodnou.

Když si projdu své zkušenosti, tak vždy to byl rom/cikán, kdo:

• mi prokazatelně něco ukradl,
• poškodil náš majetek,
• znásilnil kamarádku,
• atd…

Ve škole jsme měli dva romy, jeden prokazatelně kradl, druhý chodil za školu a bral drogy.

Cikán ≠ Rom

Rád bych zde také stručně popsal mé chápání pojmů „Rom“ a „Cikán“. Rozhodně je nevnímám jako synonyma, i když jimi nejspíše správně jsou.

Romové jsou lidé vyznačující se tmavou barvou pleti.

Cikáni jsou nevzdělaná hovada, jež provází hluk, násilí, špína, smrad. Cikáni se vyznačují odlišným chováním, arogantním jednáním, bezdůvodnou nadřazeností, sociální nepoužitelností, leností.

Cikáni nemusí být romy a romové nemusí být cikány. Přesto jsou tyto množiny téměř ve vzájemném průniku.

Je to správné?

Podle toho na co se ptáte.

Předsudky možná nejsou to nejlepší, ale pokud jsou opravdu postaveny na zkušenostech, tak mají v životě určitě své opodstatnění. Pokud své zkušeností vytvořené postoje dokážete pomocí vědomostí a výchovy usměrnit, aby se neprojevovaly, tak by mělo být vše v pořádku.

Je smutné, že šmahem odsoudím klidně i slušného člověka jen proto, že vypadá stejně jako tisíce hovad kolem. Co mám ale dělat?

Když vy se spálíte dvakrát o rozpálenou plotnu, tak se taky přístě budete obloukem vyhybat i všem studeným jen proto, že vypadají stejně.

Nemáme na čele napsáno, jací jsme. První dojem umí být často velmi chybný. Je třeba umět změnit názor, když k tomu vedou pádné důvody.