• Studenou vodu přivést k varu v hrnci, kde pak bude další příprava probíhat,
• vodu přivést k varu v rychlovarné konvici, poté jí přelít do hrnce a na vaření navázat tam,
• do hrnce nalít teplou vodu z vodovodního rozvodu a přivést jí k varu.

Otázkou je, která z variant je nejefektivnější. Proto jsem provedl jednoduchý test.

V testu jsem neověřoval poslední možnost, neboť by nebyla objektivní – teplá voda v domácích rozvodech (bez ohledu na to, zda je ohřívána vlastními silami nebo vzdáleně v teplárnách) má v různých prostředích různou teplotu (nedosahuje pochopitelně bodu varu), tudíž by součástí pokusu muselo být i zjištění teplot a to nebylo jeho předmětem. Dále tato voda je označována užitkovou, tudíž nevhodnou pro přípravu pokrmů – což je ostatně mnohdy dobře rozpoznatelné na zbarvení i chuti vody – teplá voda je znečištěna rzí z potrubí, bakteriemi, kterým teplota dělá dobře a hlavně u dálkových rozvodů chemikáliemi, která mají právě rzi a bakteriím bránit.

Pokus probíhal v domácích podmínkách, přičemž byly použity tyto spotřebiče (na fotografii zleva):

Pokus se skládal ze tří částí:

• Ohřátí varné plochy na teplotu bodu varu,
• uvaření 1 litru studené vody a
• doba nezbytná k prvnímu projevu změny teploty u studeného spotřebiče.

První dvě části jsou pro klíčové vyhodnocení pokusu nezbytné, třetí je pouze pro zajímavost.

Doba nezbytná k uvedení varné plochy na bod varu vody

Určuje dobu, za kterou je varná plocha (u konvice povrch topné spirály; u plotny povrch dna hrnce) ohřáta na teplotu bodu varu. Měření bylo postavené na nepatrném množství (několik kapek) vody, kterými byla varná plocha postříkána a sledovala doba, za kterou voda vyšumí.

Graficky vyjádřeno:

Doba nezbytná k uvedení 1 litru vody k varu

Určuje dobu, za kterou je 1l studené vody převeden k bodu varu. U konvice bylo rohodující její samočinné vypnutí, u ploten plný var vody (klokotání – toto nebylo možné změřit přesně, proto jsou výsledky zaokrouhleny na desítky sekund směrem dolů).

Graficky vyjádřeno:

Doba nezbytná k citelné změně teploty varné plochy

Určuje dobu, za kterou varná plocha po zapnutí studeného spotřebiče začne projevovat zvyšování teploty. Sledováno pouze subjektivně přiloženým hřbetem ruky.

Graficky vyjádřeno:

Zkombinování výsledků

Na samém začátku článku jsem uváděl různé možnosti vaření, přičemž pokusy jsme neověřili druhou variantu, tedy „vodu přivést k varu v rychlovarné konvici, poté jí přelít do hrnce a na vaření navázat tam“.

Z provedených pokusů máme dostatek informací, abychom si dokázali spočítat celkovou spotřebu takového způsobu vaření.

Spotřebu energie pro uvaření 1 litru vody v rychlovarné konvici již známe, 90 Wh. Je třeba uvažovat, že při přelití vody z konvice do hrnce je plotna studená a tak okamžitě po zapnutí nedodává vodě žádnou tepelnou energii (naopak ji odčerpává – nebudeme uvažovat), je tedy třeba započítat ještě dobu nezbytnou, aby se teploty vody a varné plochy spotřebiče vyrovnaly (tj. dosáhly bodu varu).

Výsledek

Přestože pokus byl proveden výhradně pro prokázání jednoznačných výhod rychlovarných konvic, byla zde konvice v nevýhodě:

• Při prvním pokusu, kdy se sledovalo u varných ploch jejich dosažení bodu varu, postačovalo, aby se kapky vody vypařovaly v kterémkoliv místě – což u ploten bylo pouze na jejich krajích, zatímco střed plotny byl stále vlažný, takže v praxi i nadále ohřívané látce nedodává plnou tepelnou enegii.
• Při vaření litru vody nebylo možno přesně u ploten určit přesný okamžik varu vody (tedy srovnatelný okamžik, při kterém konvice samočinně vypne) a proto byly doby odhadnuty a zaokrouhleny na desítky sekund směrem dolů.
• Nebyly uvažovány ztráty vzniklé vyzařováním energie do okolí, které jsou u kovových ploten a hrnců výrazně vyšší, než u plastových konvic.

Přesto všechno rychlovarná konvice výrazně obhájila své přednosti. Snad Vám to pomůže při rozhodování, který způsob je efektivnější.

Zvláště, když Vás od chuti výtečné kávy dělí pouze stisknutí jednoho tlačítka.

Pak jen chvíli stojíte, sledujete, jak se zrna luxusní kávy Davidoff melou, presují a do hrnečku teče dávka lahodné tekutiny.

Za necelou minutu je hotovo, zcela bez práce a ten strojek po sobě uklidí i zbytky lógru.

Chvíli jsem takhle cvičil po kuchyni, nenápadně jsem se přesouval do obýváku a byl jsem jak Jeníček bez Mařenky, když se od Ježibaby vracel cestičkou z drobečků.

U pohovky jsem seknul smetáčkem a šel jsem zpátky do kuchyně zastrkat zpátky všechno, co muselo uhnout smetáčkové extravaganci. Kuchyň se leskla, fantastický dojem kazil odpadkový koš z něhož vyhozené sardinky v oleji smrděly jak domovník v rybárně a ani přeplněné bedny na tříděný odpad nepřidávaly mé námaze na výsledném efektu.

Bylo 22 hodin, čas nočního klidu právě započal. Ale to já ne, prostě se to musí vynést teď a žádné až ráno. Prostě teď a hotovo!

Byly to celkem 3 nádoby. Plast, papír, smíšený odpad. Jo a ještě jedna banánová krabice ještě od stěhování a jedna sklenice od malého šampusu, která půjde do tříděného skla.

Krabice jsem na chodbě pěkně poskládal na sebe, na samý vrchol jsem posadil do koše k sardinkám tu šampusku a šel se přezout.

Prááásk!

Pyramida se poroučela a šampuska sebou z bezmála metrové výšky flákla na dlaždičky. Nerozbila se, ale o to větší to pro sousedy byla adrenalinová bomba.

Říkal jsem tu už něco o sardinkách? Ty byly taky nahoře v koši. Načatá plechovka ryb naložených v olejíčku.

Už chápete? Olej, metrová výška, pád, dlaždičky – dále následuje trocha nauky o využití kinetické energie při dopadu tekutiny na pevné těleso.

Bylo to všude. Tedy alespoň všude v rámci podlahy, stěny byly ušetřeny.

Nemyslel jsem, že budu dneska ještě vytírat podlahu. Domovník v rybárně se z naší kuchyně přesunul na chodbu. Teď každý bude cítit sardinky, jen co vystrčí nos ze dveří – a to doslova.

Zbývalo se teda stále ještě vypořádat s odpadem. Jsa poučen, pobral jsem nádoby a krabici a po schodech sestupoval do přízemí.

V poslední zatáčce na schodišti vyklouzla bedna s papíry a s rachotem srolovala poslední část schodiště až k protější stěně.

Tím jsem popřál dobrou noc i sousedům v přízemí, posbíral to a zbytek cesty jsem šel několikrát a odnášel po jednom.

Screenshot z citovaného rozhovoru

Termín akce sice ještě není znám ani řádově, tím spíš jsem však nejistý svojí (ne)schopností uvařit něco tak prostého, jako hemenex a proto jsem se rozhodl, že si to zkusím na nečisto.

Podle hesla „Nejdřív se podívám a pak se teprve ptám“ jsem se nejdříve zeptal jiné kamarádky a otevřeně tak prásknul, že neumím vařit.

Začalo horlivé zjišťování

Tedy na moji obranu – na základě tohoto návodu jsem zjistil, že jsem hemenex dělal v minulosti nesčetněkrát – jen jsem prostě netušil, že se tomu říká hemenex. Pro úplnost jsem se stavil na pokec u strýčka a našel další inspiraci.

Generální zkouška byla naplánována na včerejší časné odpoledne (po probuzení). Přípravné práce byly opakovaně sabotovány některými ingrediencemi, které v kuchyni chyběly. Nejdříve chyběly vajíčka, pak pepř a nakonec jsem zjistil, že chléb den předem koupený zgumovatěl. Absence vajíček byla zjištěna při zahájení prací – problém byl napraven návštěvou LIDLu. Problém s pepřem jsem odhalil krátce po rozehřátí sádla na pánvi – usoudil jsem, že mi stojí za to všeho nechat a vyběhnout si pro něj. Ovšem než bych oblékal bundu po třetí, raději jsem klesl se svými nároky a vynaložil větší úsilí při žvýkání ztvrdlého chlebu.

Výsledek práce byl víceméně uspokojivý – celkový dojem snad kazil jen salám, který při tepelné úpravě na sporáku laškovně poskakoval a široké okolí včetně mých „nových“ kalhot obdařil vzorky rozpáleného oleje (video).

Lákavé výsledky v amatérském podání

Poznámky pro příští pokus:

• Zajistit předem všechny ingredience
• Místo salámu à la LIDL koupit kvalitní anglickou slaninku
• Čerstvé pečivo

Často slýchávám na úkor ČD spílání, že jezdí stále pozdě, jsou drazí, špinaví a nevím co ještě. Jsou to jen výkřiky lidí, kteří se nevidí dál něž na špičku nosu. Čistota je ve srovnání s ostatními druhy pozemní dopravy velmi na úrovni. Cena je opravdu vyšší — nikoliv však převratně, raději zaplatím zlomek ceny navíc za poskytnuté pohodlí, než trávit hodiny namačkán na sedačkách bez možnosti opustit sedadlo, nebo navštívit WC.

Zpoždění jsou oblíbený bod kritiky. Je potřeba si však uvědomit, že z principu, na kterém dráhy fungují, není možné zpoždění eliminovat tak snadno, jako u jiného typu dopravy. Vlaky se nemohou vyhnout překážce a poskytují nevídaný luxus čekání přípojů. Stačí tedy, aby se cestujícímu v Horní Dolní udělalo ve vlaku nevolno a vlna zpoždění probublá přes celou republiku. Dále vlak jedoucí na čas má vždy vyhrazenou volnou kolej, avšak pokud se zpozdí, situace se změní a zpoždění narůstá a množí se. Faktorů ovlivňujících zpoždění je mnoho a často jim nelze zabránit (sebevrazi, technické závady, čekání na přípoj, neukázněnost cestujících, atd.).

Velmi výraznou, a nebojím se říci kladnou, stránkou ČD je personál a posádka vlaku. Tito lidé procházejí náročným kolotočem výběrového řízení a školení. Za několik posledních let, kdy jsem pravidelně jezdil několikrát týdně na trase Praha-Pardubice, mohu říci, že drtivá většina těchto lidí jsou opravdoví profesionálové.

Zkuste také porovnat, kolik lidí v každém okamžiku pracuje na provozu jednoho vlaku. U autobusů je to jen řidič. U vlaku je to strojvedoucí, několik průvodčích, kontrola na věži, v každé větší stanici vlak vypravuje průvodčí, atd. Každý z nich je specialista na svoji práci, kterou tak může svědomitě odvádět a je zde velmi silný kontrolní systém, který zajišťuje bezpečí i v případě selhání jednoho článku.

Nejvíce asi oceňuji vlakovou četu (průvodčí), jejich příjemné vystupování a ochotu pomáhat cestujícím. Tito lidé jsou na rozdíl např. od řidičů dálkových autobusů primárně určeni pro práci s lidmi a taky to podle toho vypadá. Nejspíš mám štěstí na lidi, ale nikdy jsem nenarazil na průvodčího, který by své profesi dělal ostudu. Až do minulého týdne.

Konflikt na trati

V pátek sobotu (4. 11. 2006) jsem v Pardubicích nastoupil do vlaku IC 142 Odra (13.38) ve směru Praha-Libeň. Přistoupila ke mě starší průvodčí a vyhrkla „Vaše jízdenky!“. Žádný pozdrav, žádné „prosím“. Dostala co chtěla, v kilometrické bance vyplnila své kolonky a podala mi banku mlčky zpět. Díky se nekonalo. Poděkoval jsem jí, ale vrátil semi pohrdavý výraz v obličeji. Tohle jednomu dokáže zkazit den.

Nechápu, jak takový člověk může pracovat ve vlaku třídy InterCity. S takovým jednáním jsem se nesetkal ani na příměstských courákách.

Protože jsem seděl zcela vepředu vlaku, po odbavení se průvodčí posadila vedle přes uličku a jala se vyplňovat jakési dokumenty. Nechtěně jsem cestou usnul a přejel plánovanou výstupní stanici Praha-Libeň. Snad nebylo příliš pracné mě vzbudit, pamatuji si pouze „…haló, vstávejte, Vaši jízdenku!“. Podal jsem jí banku a v tehdy jsem si všiml, že opouštíme Libeňské nádraží.

Nemohu to dokázat, ale neodpustím si vyřknout své podezření, že si pěkně počkala, zda se vzbudím včas, protože mě budila opravdu těsně po rozjezdu vlaku.

- „Kam jedete?“
- „No, na Libeň, ale teď už teda na hlavák. Usnul jsem, jsem po noční, omlouvám se. Samozřejmě to zaplatím.“

- „To mě nezajímá, já tu nejsem od toho abych Vám hlídala zastávky, to si musíte hlídat Vy. To je Vaše věc.“
- „Já vím. Takže mi to odečtete z banky? Za sto?“ (rozuměj 100 Km = minimální odpočet na bance)
- „Jo za sto. Mohla bych Vám dát pokutu šest set. Ale příště jí dostanete, až Vás tu potkám znovu.“ (rozuměj 600 Kč Km).

Zapsala, podala a posadila se vedle. Z její strany by hovor veden velmi arogantním způsobem, který mě velmi pohoršil.

Při výstupu z vlaku jsem si opsal její služební číslo zaměstnance (0174), nijak mi v tom nebránila, jen se ohradila: „To jste měl říct rovnou… měl byste to za šest set.“

Zápis v kilometrické bance (kliknutím zvětšíte)

Závěrem

Zdůrazňuji, že mi nevadí udělení a výše postihu — chyba byla v tomto na mé straně. Postihu jsem se nebránil, ani v jeho řešení nekladl žádný odpor. Nevím, proč tedy mnou bylo zacházeno, jako kdybych byl socka, co se chce vozit zadarmo.

Celková ztráta, kterou bych drahám nezaplacením 4 km cesty způsobil, činí neuvěřitelných 2,80 Kč.

Jsem pohoršen neomaleným chováním zaměstnance, které je v rozporu s požadavky na posádku vlaků třídy IC. Tedy alespoň předpokládám, že arogance, výhružky a absence etiky do požadavků nepatří.

Není to první případ, kdy jsem nedopatřením přejel cílovou stanici. Chtěl bych tímto zpětně vyjádřit vděčnost za slušné jednání jiného zaměstnance, který mi nejen chybu (přejetí o 60 km) nevyčítal, ale pomohl vybrat nejvýhodnější variantu úhrady nečekané cesty (pouze s přirážkou 20 Kč za odbavení ve vlaku) a navíc i nalezl nejbližší spoj zpět do cílové stanice. Zaplatil jsem rád, bez ztráty hrdosti a k oboustranné spokojenosti.

Poznámky

Citace v článku uvedené jsou zapsány přesně tak, jak byly vedeny. Jejich rekapitulaci jsem provedl krátce po konfliktu dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nejsem zaměstnanec ČD, nikdy jsem jím nebyl a nikdo příbuzný u ČD nepracuje. Informace o požadavcích na zaměstnance jsou čerpány z veřejně dostupných médií (webové stránky a letáky) vydávanými ČD.

Dodatek (25. 11. 2006)

Jak jsem nedávno zjistil, uvedl jsem výše mylně, že za jízdu bez platné jízdenky je postih ve výši 600 Kč. Ve skutečnosti je pokuta 400 Kč, avšak lze také pokutu uhradit náležitým odpočtem km z kilometrické banky a to právě ve výši 600 km.