Pokud ale vyvíjíte webové aplikace, může se dříve nebo později dostavit požadavek vložit čárový kód i do stránky určené k tisku (například faktura). Samotné vygenerování kódu není takový problém, existují k tomuto účelu desítky různých on-line generátorů i off-line generátorů. Tyto generátory pomocí parametrů v URL vygenerují obrázek, který se klasicky pomocí <img> vloží do stránky.

Samotný problém ale bývá s vložením kódu do stránky tak, aby se zobrazil i na počítači bez internetu (např. při uložení dokumentu na flešku) a aby při tisku nedocházelo k rozostření hran, které jsou způsobeny rozdílem DPI mezi obrazovkou a tiskárnou.

Kvalita tisku

Problém s kvalitou tisku obrázků řešil nedávno na svém blogu i Fakturoid. Řešení je vcelku jednoduché, stačí obrázek vygenerovat třeba ve dvojnásobných rozměrech a ten na stránce stlačit na původní rozměry pomocí <img width="..." height="..." >.

Prohlížeč potom na obrazovce zobrazí kód takřka stejně jako předtím, ale při tisku, který má mnohem drobnější rozlišení, se takový obrázek vykreslí se všemi detaily, tedy včetně ostrých hran čar.

Příklad můžete vidět na tomto čárovém kódu:

Tento čárový kód je zobrazen na obrazovce v poměru 1:1, ale při tisku je jeho kvalita špatná, pro mnoho čteček nepoužitelná.

Stejný kód generovaný ve větším rozlišení:

Tento čárový kód je zobrazen na obrazovce v poměru 1:4. Při tisku je ale zobrazen prvotřídně.

Pozn.: Některé prohlížeče při tisku nevyhlazují obrázky a proto se mohou oba výše uvedené čárové kódy vytisknout zcela stejně.

Aby kód dobře vypadal dobře na obrazovce, je vhodné striktně dodržovat poměr 1:2 nebo 1:4, protože jinak se bude obrázek přepočítávat přes pixely a bude vypadat ošklivě a rozmazaně (na tisk to má ale minimální vliv).

Nehezký efekt při úpravě velikosti obrázku v jiném poměru než 1:2 či 1:4

Pokud už budete takto násilně upravovat velikost čárového kódu, můžete rovnou generovat obrázek o výšce 1px a velikost pak podle potřeby upravit ve stránce obdobným způsoben. U obrázků čárového kódu bez dalších prvků (např. popisku) lze libovolně měnit poměr obrázku, aniž by to mělo na kvalitu jeho zobrazení vliv.

Tisk bez internetu

Klasické vložení pomocí tagu <img src="http://domena.tld/obrazek.png"> má několik nedostatků:

1. Bez připojení k internetu se nic nezobrazí,
2. Není součástí dokumentu (což například u faktury představuje problém),
3. Obrázek se generuje při každém zobrazení faktury znovu,
4. Rozměry obrázku nejsou předem známé, protože ty se definují až při samotném generování podle množství dat.

Všechny uvedené problémy může vyřešit datové URL, tedy obrázek zakódovaný přímo ve zdrojovém kódu stránky. Jeho vytvoření lze v PHP zajistit pomocí funkce base64_encode() a výsledek vypadá následovně:

<img src="
AAAACXBIWXMAAAsSAAALEgHS3X78AAAAlUlEQVRIie2XUQrAIAxD1/sf2v0K25MUW61gPiWm0UZR
a609O2Bmv+O9n55DPhWO4oHqEpRaUWtcqansw4xP0vGua0ZzxgMhKkuKTlROlLnZfPJWLZMVzqai
SRyvJvEr9MLLOZ1/MznmZ+eEcHvx5d931FhHqUWokEnFW7VeEFbe1Rl1T3kHZnv2/hMVTWUu6UTt
QzZeWZgLDmfubaMAAAAASUVORK5CYII=" />

Čárový kód vykreslený pomocí datového URL

Je třeba ale zvážit, jaké bude primární použití takové faktury. Určitá omezení proto mohou dosáhnout na uživatele, kteří budou mít na svých počítačích starší Internet Explorer. Ten si s datovými URL moc nerozumí. Je proto vhodné toto nasazovat pouze v prostředí, kde lze ovlivnit volbu prohlížeče, například pro účely firemního intranetu. Mimo toto kontrolované prostředí lze datová URL využívat za předpokladu, že čárové kódy na dokumentu jsou pouhým doplňkem a netvoří nezbytnou součást takového dokladu.

Tomuto článku by měl předcházet alespoň jeden pochvalný, ale žádný takový na mém blogu nenajdete. Podobných článků je na internetu více a další stále přibývají, například seriál Jak na MojeID od kolegy Jiřího Kolaříka, nebo Jedno heslo přímo od provozovatele služby.

Přesto bych rád úvodem poznamenal, že mojeID považuji za úžasnou službu.

Tým CZ.NICu odvádí, podle mého názoru, naprosto úžasnou práci ve všem, na co sáhne. Například koncept a realizace DSDng a systém FRED byly v minulosti pojaty naprosto revolučně a dnes představují světovou jedničku na poli registrátorů domén.

Velmi podobně je na tom i mojeID. Ovšem i když má organizace CZ.NIC za sebou řadu kvalitních a funkčních projektů, mojeID přináší nový aspekt, se kterým mají lidé v CZ.NICu malou zkušenost.

Pointu tohoto článku už trochu nakousl Pooh.cz ve svém článku CZ.NIC spustil MojeID – služba pro lidi od programátorů není použitelná, ačkoliv tento článek staví na částečném nepochopení a taky na dětských nemocech, ze kterých se již služba vyhrabala.

Veřejnost. Ano, veřejnost je ten problém, který CZ.NIC nyní nezvládá.

Chápejte, tato organizace už několik let tvrdě pracuje na systémech, které nás všechny ovlivňují, ale to všechno tak nějak na pozadí. Dává si hodně záležet na tom, aby nepřišla do styku s veřejností – například doménu si u ní nezaregistrujete, musíte k některému registrátorovi. Jejím denním chlebem jsou technici a odborníci. Na komunikaci s veřejností v CZ.NICu vždy byla vyhrazena jen malá část prostředků. Vždyť drtivá většina české populace vůbec netuší, že vůbec nějaký CZ.NIC existuje!

A najednou Prásk, objeví se mojeID, všechny mezičlánky jsou zbořeny a na dveře CZ.NICu klepou lidé, kterým kouká sláma z bot.

Aleš Mokrý – největší problém

Aleš Mokrý - maskot mojeID

Kromě motta „Jedno heslo“ je důležitou vlastností mojeID ověřování totožnosti uživatelů a obchodníků. Služba se tak dostává do role podobné certifikační autoritě, která si zakládá na dobré pověsti a důvěryhodnosti. Nebo by alespoň měla.

Bohužel mojeID na internetu dostalo za maskota jakéhosi Aleše Mokrého, jehož videa považuji za vrchol trapnosti. Tahle komická postavička tam poskakuje, mění hlasy a používá směšné převleky – napadá mě přirovnání: jako Santa Claus na tripu …v Disneylandu …když si zašuká.

Ať už to s Alešem myslí CZ.NIC jakkoliv, je bez pochyby, že jeho skotačící videa tvoří neodmyslitelně image projektu mojeID. A kdo bude důvěřovat chlapovi převlečenému za puberťačku, že daný e-shop je ověřený a pravý a lze v něm bez obav nakoupit?! Kdybych neznal CZ.NIC, považoval bych to za FRAŠKU!

No a o tom to je – většina lidí netuší, co je mojeID. Nemají páru, jakou pozici v česku CZ.NIC zastává. U laické veřejnosti tato organizace nemá vybudovanou žádnou pověst.

Jaká je tedy cílová skupina diváků výtvorů Aleše Mokrého? Mladí lidé do 18, které scénky upřímně pobaví? Nebo znalci místních memů? Nějak mi došly nápady, koho by marketingová taktika Aleše mohla oslovit…

Někdo může namítnout, že podobné potrhlé reklamy propagují služby podobně nebo ještě více důvěryhodných subjektů. Příkladem je házení batohem v reklamě na služby České spořitelny, a.s. Ta reklama je taky fraška. Jenomže Spořitelna si to může dovolit – je známá, stejně jako její spoření s Buřinkou. Zákazníci banku i spoření potřebují a chtějí. Smyslem reklamy je vrýt lidem do hlavy, že existuje Česká spořitelna a když budou najednou potřebovat banku, vzpomenou právě na tuto a ne na jinou. Princip fungování banky je totiž obecně známý.

Zkuste ale nejvýše třemi větami vysvětlit běžnému uživateli, k čemu mu mojeID bude přínosem, aby současně pochopil, že je to bezpečné a snadné. Já to zkusil a vím, že je to proklatě těžký úkol. I když to nevypadá, popsat mojeID laikovi je komplikované, neboť s ohledem na jeho základní znalosti je třeba postupně vysvětlit několik částí problematiky a to vše aniž by v kterémkoliv okamžiku projekt zařadil do některé za škatulek: Složité, Zbytečné, nebo Nebezpečné; a tím o něj ztratil zájem.

Kostnaté weby – problém druhý

Trochu odbočím: při příležitosti spuštění mojeID dne 26. 10. 2010 se v sídle CZ.NICu konala konference, na které si návštěvníci pod taktovkou zástupců projektu zakládali svoje první identity.

Dovolím si tvrdit, že se konference účastnili především odborníci, kteří o technickém pozadí projektu mají docela jasno. Ovšem při společném zakládání účtů se zjistilo, že většina odborníků nemá vlastně tušení, že projekt mojeID a doménový registr CZ.NIC sdílejí stejnou databázi kontaktů – a to navzdory tomu, že několik měsíců předtím byly kompletní specifikace i demoverze k dispozici. A ukázalo se, že pro odborníky je tato informace klíčová pro správné rozhodnutí při vytváření identity. Sálem se okamžik okamžik ozývaly nesouhlasné i mírně rozhořčené názory, než se zástupcům projektu podařilo vysvětlit, proč se služba takto vyvinuta.

Pro laiky ovšem tato informace není tak důležitá. Na druhou stranu běžný uživatel potřebuje vedení. Je třeba ho krok za krokem ho vést všemi kroky, trpělivě a zřetelně vysvětlit každou položku, kterou chceme vyplnit a nabádat ho k dalšímu kroku.

Nebudu se zabývat detailně samotnou registrací, není to třeba. Registrace bude problémovým místem vždycky a princip funkce mojeID rapidní zjednodušení registračního procesu prostě neumožňuje.

Jako problém vidím úvodní stránku webu.

Homepage webu mojeID

Řekněme, že nezkušený uživatel stránku nějak otevře. Třeba kliknutím na reklamu „Jedno heslo“ na jiném webu. Stránka uživatele takřka nevede. Ve střední části se míhá Flash, který grafiku používá jen k rotaci nabídky Pro uživatele/Pro poskytovatele/Alešova videa. Vpravo odkaz na založení účtu, ale co uživatel založením účtu získá?! Horní menu vede tak trochu, ale BFU horní menu pravděpodobně nepoužije. Obávám se, že nezkušený uživatel na úvodní straně pořádně neví, kam se vydat a spíš se vydá úplně jinam a na mojeID zapomene.

Místo zbytečné animace by mohla být grafika nebo video, které názorně předvede, co uživateli mojeID přinese. Na konferenci IT 10 Pavel Tůma z CZ.NICu projekt představil tak zřetelně a názorně, že smysl služby pochopí i internetový začátečník. Záznam přednášky i prezentace jsou dostupné na stránkách konference (10:50). Takový screencast, který ukáže problém a jeho řešení pomocí mojeID, aniž by nahrávku přerušila volající Alešova matka, by určitě byl přínosnější.

Chápu, že je třeba web dělit na několik částí – pro BFU, pro pokročilé uživatele a v neposlední řadě pro poskytovatele. Nebál bych se představení služby na úvodní stránce webu zacílit primárně pro nejméně zkušenou skupinu uživatelů. Ostatní typy uživatelů totiž nebudou mít problém přejít na jinou část webu pomocí horního/bočního menu.

Závěrem

Musím znovu zdůraznit, že navzdory výše uvedenému, považuji MojeID za skvělé. Problém ale je v přístupnosti a použitelnosti služby.

Jak se ukázalo hned první den spuštění služby, kdyby projekt podstoupil důkladné uživatelské testování, na podobné problémy by se přišlo rychle.

Doporučil bych dočasně omezit investice do reklam a naopak využít služeb agentur, které pomohou odhalit a odstranit problémy v použitelnosti – například Dobrý web.

Jednoznačně nejúspěšnější články na tomto blogu byly Změna hesla do ICQ a Krychlič, legenda Pardubic.

Dá se to poznat snadno. Obrovské množství komentářů a kopie článků na různých webech.

Píšu pro lidi, píšu pro radost. Nevadí mi, že se moje články kopírují a objevují se v různých webech.

Ale myslím, že slušnost by bylo alespoň se dovolit, nebo mi poslat mail s informací. A nebo – ať nežeru – vložit pod článek poznámku „Převzato z Nekuřáckého kupé, autor: Jakub Bouček“ a odkaz na jakub-boucek.cz/blog/.

Tak příště, jo?

V posledním měsíci jsem měl možnost mluvit osobně s větším množstvím svých přátel a pro zajímavost jsem zjišťoval, jaké mají názory na Facebook lidé ve věku 15 – 30 let.

Názory na Facebook se různí, ale vesměs mí přátele svými názory tvoří několik málo rozdílných skupin.

První skupina jsou aktivní uživatelé Facebooku, tito svůj účet již mají a mnozí jej aktivně využívají. Většina jej využívá pro sdílení fotek a zajímavostí, ale jsou i tací, kteří denně „otočí“ desítky statusů typu: „udělala jsem si oběd a právě žvýkám první knedlík“ … „už jím druhý, ale ten první byl lepší„. Tato skupinka uživatelů patří mezi spokojené a v tomto článku se jimi nebudu dále zabývat.

A pak je tu menšina, kterou Facebook nezaujal nebo vůči němu mají odpor. Ti se dělí na tři základní typy:

Je velmi omezená skupinka  lidí, kteří žijí trochu odlišně, než ostatní. Nemají televizi, ICQ, a pořídili si internet jen jako nutnost kvůli studiím. U takových je nezájem o Facebook zcela pochopitelný.

Další skupinou jsou ti, kteří se nechali zlákat, zaregistrovali se, ale Facebook je nezaujal, nebo jej nepochopili a tak jej používají jen zřídka, většinou, když jim někdo pošle odkaz, nebo je označí na fotce.

A v poslední řadě je relativně veliká skupina těch, které popularita Facebooku zaskočila a odmítají jej a aniž by mu dali šanci. Při jakékoliv zmínce o Facebooku dělají úšklebky a povýšeně jej odsuzují a nesmyslně jej označují jako sektu, vymejvárnu, a kdo ví co ještě. Jedním společným rysem těchto lidí je neschopnost rozumně obhájit svůj názor – místo konkrétních důvodů jen prohodí prázdnou ohranou frázi („je tam každý“, „je to sekta“, „je to sráč“, „prostě proto“, „furt by to otravovalo“, „žere to moc času“). Většinou nemají vůbec jasno, co podstatou Facebooku je, a pokud ano, tak jej buď používají nesprávně (např.: jako náhražku za ICQ a pak jsou zaskočeni, že jejich zprávy jsou viditelné i dalším uživatelům), nebo jej neumí nastavit (např.: si do profilu nesmyslně dají stovky fanclubů a pak jsou zahlceni příspěvky).

Neustále přemýšlím, proč se zdvihá taková velká vlna odporu. Google také používají všichni, stejně jako ICQ nebo mapy.cz. Rozdíl je v tom, že za poslední 3-4 měsíce v ČR prodělal Facebook rozmach naprosto nevídaných rozměrů a prakticky všude se teď o něm mluví, kdekdo na něj odkazuje, plní fotkami.

Facebook je třeba chápat pouze jako propracovaný nástroj, nehledat v něm zlo, ani temného démona :) Je to nástroj a jaký si ho uděláte, takový ho budete mít. Může vám škodit, může vám brát váš drahocenný čas, ale pokud si dáte trochu práci, Facebook vám umí velmi pomoci, ať už k nalezení starých přátel, tak například najít si novou lepší práci, nebo si udělat efektivní reklamu. Je to jen na každém z vás.

Pokud jste hákliví na své soukromí, Facebook poskytuje účinné nástroje, jak své soukromí chránit.

Jako inspiraci rozhodně doporučuji článek „Deset věcí, které byste na Facebooku neměli dělat“ na blogu Miloše Čermáka. Je v něm plno inspirativních rad. Velmi mě zaujaly body číslo 4 a 5, tedy nikdy nepřispívat na Facebook pod vlivem alkoholu a používat co nejméně aplikací.

Ačkoliv je Facebook velmi ostražitě sledován, zda dostatečně chrání uživatelovo soukromí, jeho velkou vadou na kráse je jeho snaha přimět uživatele sdílet kde co. Díky tomu je uživatel na každém kroku vyzýván, aby sdílel tuhleto a támhleto a často se tak stává, že uživatel má zaspamovanou svoji zeď od přátel, kteří nemají nic lepšího na práci, než vyplňovat přihlouplé kvízy a zveřejňovat jejich výsledky.

Za to ale snad ani není možné vinit Facebook, jako takový, ale jeho uživatele – je to stejné, jako kdyby vám mnoho lidí opakovaně přeposílalo vtipné e-maily. Na Facebooku lze naštěstí účinně rozhodnout, jaká aplikace bude blokovaná a nebude se na vaší zdi zobrazovat. Přesto pokud nějaký uživatel používá příliš mnoho aplikací na Facebooku, je jejich blokování velmi obtížné. Pak pomůže jedině zablokovat příspěvky od daného uživatele.

Závěrem jsem tedy chtěl naznačit, že Facebook není nestvůra, která přišla, aby nás zničila, ale šikovná a robusní hračka, která nám vezme jen to, co jo jí dovolíme a naopak nám může mnohé přinést.

Co se mě týče, velmi jsem si ho oblíbil. Díky němu jsem teď v kontaktu s lidmi, kteří žijí v zahraničí a setkávám se (osobně!) s lidmi, o kterých jsem už mnoho (někdy více než 10) let neslyšel jedinou zprávu.

Mám ho rád.

Omlouvám se všem, které jsem výše citoval bez předchozího dovolení. Snad se vás článek nějak nedotknul – ostatně všem z vás jsem osobně řekl, co si o vašem postoji myslím a nyní jsem tento názor ventiloval navíc veřejně.

Dodatek 12. 8. 2009:

Jan Hadl na Lupě publikoval o Facebooku zajímavý článek. Nemohu, než s ním z celé duše souhlasit: Co všechno se můžeme dozvědět na Facebooku?

Osobně jsem se této konference zúčastnil a získal tam velmi cenné informace.

Velmi doporučuji!

V tomto článku bych se rád zamyslel nad realizací hostingu pro takovéto subdomény na webovém serveru. Zejména jejich správu a rozložení v souborové struktuře z pohledu správce webu.

U drtivé většiny hostingů se provádí nahrávání stránek na server hostingu pomocí FTP nebo jiné podobné technologie (SCP, SVN-put, atd.). Po přihlášení server klientovi zpřístupní adresář serveru, ze kterého webový server bude načítat stránky. Zde však již mezi poskytovateli hostingu vzniká základní rozdíly:

• Některé hostingy zobrazují obsah na webu obsah rootu FTP. Dělají to najčastěji amatérské servery typu one-man-show s minimálními zkušenostmi. Ze zkušenosti takový hosting považuji za méně kvalitní a podpory bývá nepřístupná individuálním požadavkům. Takový server často používá nestandardní nastavení.
• Někde se stránky musí nahrát do adresáře public_html. Toto se vyskytuje zřídka, především u velkých podniků, které hostingové služby mají jako okrajovou činnost a menší společnosti většinou s mizernou podporou. Toto je defaultní nastavení distribuce serveru a vykazuje tak snahu zprovoznit hosting co nejrychleji a s minimálními náklady -  servery jsou nedotažené, ovládání těžkopádné. Takový hosting s velikou pravděpodobností nebude schopen a ochoten naslouchat Vašim individuálním požadavkům, protože je nastaven na velmi prostý automatický systém, který neumožňuje velké zásahy.
• Jinde se po přihlášení do FTP zobrazí několik různých adresářů, z nichž právě jeden je určen obsah webu. Taková konfigurace je většinou propracovaná a umožňuje široké možnosti nastavení serveru na míru. Tuto konfiguraci používají vyspělé hostingové společnosti.
  Adresáře přístupné přes FTP mívají pak různé významy. Jeden z nich představuje adresář s daty webové aplikace, druhý umožňuje nahrávat soukromé soubory, které nebudou z webové aplikace přímo přístupné (zabezpečení) a další mohou obsahovat například logy, nebo jiné konfigurační nástroje.

Subdomény

Výrazně složitější situace je v případě řízení subdomén. I zde se přístup hostingů rozděluje na několik základních typů:

• Snad nejhorší řešení, které jsem kdy viděl, má webhosting na Forpsi. Na serveru poddomény nejsou vůbec řešeny, pouze při přístupu na libovolnou poddoménu je volán určitý PHP skript, který sám musí rozlišit, o jakou poddoménu jde a volat tak nějaký podskript. Otřesné.
  

  PHP script pro zpracování domény. Zdroj: kb.forpsi.com

• Nastavení domény administrátorem na žádost. Je to sice krkolomné, ale na nízkorozpočtových a nebo velmi individuálních serverech je to velmi časté řešení. Pokud je správce vstřícný a rozumný, v praktickém provozu může být tato varianta zcela uspokojivá.
• Dalším nevhodným způsobem vytváření sudomén je, když jakýkoliv podadresář v adresáři s obsahem webu se automaticky stává subdoménou. Na takových serverech není možné provozovat jakoukoliv aplikaci, která pracuje s citlivějšími daty – pokud nejsou jen v databázi. Jde o to, že takový hosting jen brání vytvoření přehledné souborové a adresářové struktury. Jednak proto, že adresáře poddomén překáží a za druhé, že obsah umístěný v adresáři je přístupný i přes subdoménu. Navíc jsou pak velmi obtížně použitelné nástroje, jako je SVN a pod.
  Toto řešení je překvapivě často používané na serverech, což nechápu, protože je považuju v praxi za nepoužitelné.
• Poněkud lepší řešení je ukládání do adresáře „subdomains“, který je ovšem opět umístěn v adresáři s obsahem webu. Většina nevýhod uvedených v předchozím bodu odpadá. Přesto pro profesionální nasazení není ani takovýto systém rozhodně vhodný.
• Jediný opravdu praktický a plnohodnotně využitelný způsob souborovým řízení poddomén je jejich umístění na stejnou úroveň.
  

  Strukura FTP

  Na obrázku je jedna z nejlepších struktur adresářů na běžném hostingu. Soubory pro hlavní doménu jsou v adresáři /web/www/ a další poddomény jsou v adresářích na stejné úrovni, tedy /web/subdomena/, ap. I když to může znít komplikovaně, ve skutečnosti je to velmi příjemné řešení.
  Toto řešení používají opravdoví profesinálové, na českém poli zejména: Tojeono.cz, Ebola.cz, Ceskyhosting.cz a dokonce i Pipni.cz.

Vyzývám tímto všechny hostingové společnosti, aby si tato slova szaly k srdci a trochu se zamysleli dříve, než vpustí klienty na své servery.

Bohužel o tomto faktu dokumentace dosti nepříjemně mlčí a tak jsem jednoho dne narazil.

Velkou chybou je tyto atributy považovat za podobné, nebo dokonce zaměnitelné. A přesto se tomu tak děje, neboť pro začátečníky je jejich použití (tj. tagování elementů pro stylování v CSS) velmi podobné (#id nebo .class).

Ve skutečnosti mají téměř protichůdné chování.

ID dává prvku název. Název, který musí být v daném prostoru jedinečný. Podle tohoto názvu musí být prvek jednoznačně určitelný.

CLASS určuje vlastnosti prvku.

Převedeno na příkladu na lidech, ID je „Jakub Bouček, nar.: 11. 11. 1982“, kdežto CLASS by mohl být: „běloch, černovlasý, vysoký, hubený, programátor“. Zatímco podle ID byste ani na celé zemi nenašli jiného odpovídajícího člověka než mě, tak vychrtlých černovlasých programátorů, věřím, je mnoho.

Podobný systém by se měl dodržovat i při kódování v HTML.

Nečastějším důvodem pro použití ID je potřeba dvojího označení jednoho elemntu. Tedy pokud máte například řadu prvků, které mají určitý CLASS a dodatečně zjistíte, že pro stylovní potřebujete v kódu označit první prvek v této řadě. Zde to přímo láká použít ID.

<div class="trida" id="prvni">...</div>
<div class="trida">...</div>
<div class="trida">...</div>
<div class="trida">...</div>
<div class="trida">...</div>
<div class="trida">...</div>

Ve stylech pak napíšete jen:

div.trida#prvni {...}

Jenže tím si sobě pravděpodobně řežete větev pod vlasním zadkem. Je velká pravděpodobnost, že co nevidět bude třeba mít na stránce podobné řady prvků dvě a nastane problém s tím, že id=“prvni“ nesmí být na stránce použito více než jednou. Pak totiž nezbývá, než vytvářet zvěrstva jako „prvni2″, nebo pravidlo jedinečnosti ignorovat a mít tak nevalidní kód.

Lepším řešeím je proto využít toho, že jeden prvek může mít více class a proto lze zapsat:

<div class="trida prvni">...</div>

div.trida.prvni {...}

Závěrem

Obecně tedy platí, že ID je vhodné použít pouze tehy, pokud je jím jednoznačně označen nějaký přesně určený kus stránky, který pro danou stránku zcela jedinečný.

Proto je například dobré mít pomocí ID stránku rozdělenou na pevně stanovené bloky, což jest: hlavička stránky, hlavní menu, logo stránky, pomocné menu, drobečková navigace, místní nabídka (boční panel), obsah stránky a patička stránky.U těchto bloků se vám nestane, že by se některý mohl někdy v budoucnu opakovat vícekrát na stránce.
A pokud by přecijen nějaká taková situace nastala, že by se kupříkladu na stránce objevily dvě hlavičky, nebude to určitě jen tak a navíc tyto hlavičky budou mít vůči sobě určitě nějaký vztah (nadřazený/podazený), který lze použít pro jejich jednoznačnou identifikaci v názvu ID (např.: sub_header).

A velmi stručně řečeno: nepoužívejte v kódu ID, pokud k tomu opravdu nebudete schopni dokonale obhájit, proč to děláte.

Problematika ID a CLASS jde ještě více do hloubky, ale to už je zcela nad rámec tohoto článku.

Příklad velmi špatného použití ID. Zdroj: pratele.okamzite.eu

Když si vzpomenu na hodiny úmorné ale oddané práce, které jsme strávili na Vašem projektu!

Analytik po nocích hledal nejlepší rozvržení navigace, grafikům jsme krátili víkendy, aby Váš projekt byl dokonalý do posledního pixelu, já – programátor – chodil do práce na sedmou, abyste mohl u ranní kávy vymýšlet, co ještě ještě přidat za funkci. Kolikrát jsme vraceli kodérům k přepracování lecjaké drobnosti, aby se Váš web zalíbil Googlu a slepý na něm prohlédl. A nemuvím to tom, že jsme se prokousávali dlouhými bloky textů a hledali chybku, či nevhodný slovní obrat a strávili nad nimi dlouhé vášnivé diskuze, aby si Vaši klienti početli.

Vznikl skvost, jen co je pravda!

A pak si Vážený kliente koupíte lukrativní reklamní prostor. Krásný, viditelný denně tak pro 50 000 lidí z celého kraje. Díval jsem se do ceníku – roční nájem přes 40 000 Kč, to rozhodně není za tak lukrativní flek mnoho.

A potřebujete reklamu. Jeden krásný lákavý obrázek, který o Vás řekne, kdo jste, kde jste, co děláte a že to děláte sakra dobře.

Tohle my umíme a jdeme Vám to nabídnout. Jako náš věrný klient dostanete VIP cenu, tak dobrou, že je to vysloveně symbolika.

Ouha, pro Vás je to příliš drahé?! Kdo Vám, proboha, dá lepší nabídku?

Aha, synáček kamarádky – že prý je machr na fotošopu, mamince k Vánocům udělal kalendář s pejskama. Úplně sám, machr!

Tomu nemůžeme konkurovat.

Po týdnu nám dorazil e-mail. Machr dokonal dílo.

V příloze e-mailu je něco, co jsme neotevřeli. Aha, verze Corelu, která vyšla minulý týden na trh – asi jsme zaspali, nemáme aktuální software. Další e-mail už šel otevřít a nám zůstal rozum stát.

Na jedné stránce A4 se vystřídalo asi 20 fontů, přeplácané efekty a co jsou sakra slova „těsňení“ a „aby jste“?! Sice jsme na grafickou práci z profese přecitlivělí, ale trapnost této reklamy musí odhalit každé dítě od 6. ročníku základní školy.

Může mi být úplně jedno, že tohle je ostuda, nikoliv reklama, ale není. Posílám Vám seznam největších průserů a malý seznam doporučení. Odpověď: „Děkuji za připomínky, ale již je zadání v tiskárně.“

A tak si nyní, Vážený kliente, 50 000 potencionálních klientů spojuje vaše jméno a logo s tímto nevkusným výtvorem. Je těžko Vám vysvětlit, jak moc tím ztácíte. Obzvážtě když se o Vaši práci opravdu zvedl zájem tak, že není nestíháte plnit poptávku.

Ale těžko Vám vysvětlovat, přesvědčovat a dokazovat, že široká poptávka nenahradí kvalitní zakázku. Obzvláště, pokud taková reklama může oslovit pouze místní nevdělance.

Stovky drobných droboučkých opraviček Vám nepřinese tolik jako kvalitní výrobní projekt.

Že Vám to za těch ušetřených patnáct stovek stálo…

- „Mít tak svou vlastní doménu, co já bych za to dal!“

- „Domén můžu mít kolik chci, je to brnkačka. Pošlu dvě kila, vyplním tyhle kraviny, a doména je za 3 minuty moje.“

Dva protichůdné názory, dvě hlouposti.

Někteří nezkušení uživatelé internetu chápou způsob, jak získat vlastní doménu, jako vyčerpávající byrokratický úkon plný formulářů, běhání po úřadech a shánění razítek. Potom si však přečtou nějaký návod, jak se doména získává a okouzleni jejich náhlou dostupností si zmateně a zbrkle doménu(y) koupí.

Tento článek se zaměřuje výhradně na národní domény .CZ a práva a vztahy v České republice. Článek není návodem k registraci, ale poukazuje na časté chyby klientů a upozorňuje na nebezpečí a možné důsledky, které si nezkušený člověk nemusí vůbec uvědomovat.

Problémy domén

První nákup domény nezkušeného uživatele nebývá šťastný. Buď zvolí nevhodné jméno domény, využije služeb nekalého poskytovatele a nebo při registraci udělá chybu. Někdy je možné nápravu vykonat jednoduše, jindy může věc dojít až k soudům.

Název domény

Příklad: Jmenujete se Albert Angelovič a prodáváte housle Violino a klavíry Bosendorfer. Chcete si udělat mega mega reklamu na internetu. Doména, kterou si nejspíš zaregistrujete bude vypadat nejspíše nějak takto:

Krásná, že? Už to vidíte před sebou: lidé někde zahlédnou Vaši doménu a hned jim bude jasné kdo jste a co nabízíte. Doména co mluví sama za sebe, panečku!

Jenže lidé jsou líní a zapomínají. Všichni budou líní vaši adresu a krkolomná jména v ní opisovat. I když doménu lidi uvidí třeba na billboardu na ulici, kolik lidí si ji dokáže zapamatovat celou cestu domů? Dále hrozí riziko překlepů – uživatel si překlepu nevšimne a když uvidí „Stránka neexistuje“, půjde pryč. Navždy.

Ponaučení: Volte krátká výstižná jména. Sledujte, jak snadno se dá doména bezchybně přečíst. Zda ji lze snadno přeslabikovat a jak snadno se zapamatuje, případně naváže na mnemotechnickou pomůcku (např.: klaviry-u-alberta.cz je lepší než bosendorfer-aangelovic.cz).

Chyba při registraci

Registrace domény je velmi krátký proces. Vyplní se několik kolonek, pošlou se peníze. Začátečník může doménu mít do 3 minut.

Začátečníci přesně nechápou význam a důležitost některých údajů

Často však lidé nechápou, co některé položky ve formuláři přesně znamenají, nebo si neuvědomují důležitost vyplňovaných údajů a vyplňují nesmysly.

Pokud si kupujete doménu jen pro Váš dobrý pocit a vlastně ani nevíte co na ní bude, je to jedno. Pokud ale uvažujete – byť jen velmi velmi vzdáleně – že doménu využijete pro nějaký záměr, je kvalitní registrace jedním ze základních kamenů. Jedině tak předejdete možným problémům v budoucnu, až Vaše doména získá na hodnotě.

Velmi důležitý fakt je ten, že nezáleží na tom, jaké údaje máte u Vašeho registrátora (firma, u níž provádíte registraci domény), nebo v popisu faktury či platebního příkazu, kterým jste poplatek za doménu hradil. Jediné právoplatné údaje jsou zapsané v registru sdružení CZ.NIC. Tyto údaje jsou volně dostupné a lze je ověřit na stránkách sdružení.

Registrace vyplněním jednoho formuláře (+ zaplacení) je zrychlený postup. Skutečná registrace domény se skládá z několika částí (kontakty, NSSETy, ap.), a umožňujě některé pokročilejší funkce, než Vám může jednoduchá registrace nabídnout.

Při registraci domény pro skupinu lidí (která netvoří právnickou osobu) je možno registrovat doménu pouze na jednu fyzickou osobu.

Vždy a bez ohledu na další smlouvy platí, že držitel domény oprávněn s doménou nakládat zcela dle jeho uvážení. Manipulace s doménou držitel potvrzuje buď elektronicky, nebo písemně s notářsky ověřeným podpisem.

Ponaučení: Při registraci jednejte velmi rozvážně. Registrace je snadná, rychlá, ale zadané údaje jsou nezvratné a nelze je jen tak svévolně měnit a rušit. V případě nejasností se poraďte s podporou registrátora, nebo práci přenechte odborníkovi.

Problém registrátorů

Protože domény není dovoleno registrovat přímo u sdružení CZ.NIC, které domény centrálně spravuje, musíte používat registrátory – firmy, které Vám zprostředkují vaše požadavky na registraci a manipulaci s doménami.

Záludným kamenem pro registraci domén je způsob, kterým registrátoři odstiňují komplikované pozadí doménového registru. Velmi ve stručnosti popíšu jeden komplikovaný ale závažný problém:

Domény jsou registrovány na držitele pomocí tzv. cizích klíčů. Znamená to tedy, že v registru CZ.NIC je seznam domén a zcela zvlášť je seznam kontaktů (adresář plný dat, které vyplňujete při registraci). Každý kontakt má svůj identifikátor, podle kterého se dá v seznamu najít. Držitelem se stane ten, jehož identifikátor se zapíše k doméně.

Protože registrátoři potřebují pro fakturace udržovat také údaje držitele domény, vedou si vlastní seznam kontaktů. A aby byla registrace jednodušší, u kontaktů mají připsaný identifikátor kontaktu CZ.NICu, podle kterého pak při další registraci přivazují nové domény ke stávajícícm kontaktům. Problém může nastat, pokud v záznamech registrátora provedete změnu a následně registrujete jinou doménu, tato se naváže na záznamy CZ.NICu, kterých se ovšem změna nedotkla.

Poznámka: Toto jsou pro laika obtížně zjistitelné záludnosti. Pro manipulaci s doménami kontaktujte odborníka.

Článek je nadále doplňován a měněn. Připadná podobnost s jakýmikoliv osobami není náhodná.

Problémy poskytovatelů

Solidní poskytovatel Vám poskytne doklad, který jasně potvrzuje, že držitelem domény je kontakt, který nese Vaše iniciály a to úplně a bezchybně. Zejména záleží na jménu, adrese, identifikačním znaku (je to buď datum narození, IČ, číslo občanky ap.), názvu organizace (je-li vyplněno), a DIČ (je-li vyplněno). Takový doklad nemusí být písemný, ale postačuje výpis z registru sdružení CZ.NIC, který je volně dostupný na jejich internetových stránkách.

Je zcela mylné domnívat se, že držitelem domény je plátce. Doklad o zaplacení domény Vás nijak neopravňuje s touto doménou jakkoliv nakládat. Důvodem je, že zaplatit jakoukoliv doménu může naprosto kdokoliv a vždy ho to bude stát pouze do 300 Kč. Skutečná hodnota domény může vyšplhat mnohem výše, do milionů i miliard. Získat takovou doménu jen jejím uhrazením by bylo směšné.

Hodnota domény roste úměrně k tomu, jaké služby jsou na ni nabízeny a nakolik je mezi uživateli známa a vyhledávána.

Dodatek: Některé ukázky a příklady mohou zobrazovat nesmyslné a nepravdivé údaje. Cílem příkladů je však vyzdvihnout a zdůraznit konkrétní myšlenku článku i za cenu, že důraz bude přehnaný do exterému.