Jednou jsem přesto sedl do za volant pěkně na šrot. Bylo to před pár lety,  začínal jsem bydlet v Pardubicích – Svítkově. Toho večera přišla nečekaná návštěva původem z dalekých krajů (BTW: chtělo by to někdy zopakovat, jestli to čtete :) ), slovo dalo slovo a ani si nepamatuji, jak jsem se dostal do postele.

Druhý den ráno na mě budík přes hodinu pokřikoval, první myšlenka po probuzení byla „Kruci jdu pozdě!“. Rychle jsem se oblékl a vyrazil jsem autem do města. Stres ze zpoždění a pořádné okno mi úplně zakryly vzpomínku na předchozí večer.

Jel jsem opilý a nevěděl jsem to.

Byl bych přísahal, že auto má poruchu. Rozbité řízení, něco s brzdama a spojka zabírala nezvykle. Úzká ulička za benzínkou byla ještě užší a v ostré zatáčce jsem najel na obrubník. Sakra, vždyť tu jezdím každý den, co se to děje?!

Rovinka kolem Závodiště byla bez problému, ty však nastaly na křižovatkách nadjezdu u Parama. Ostře doleva, pak oblouček z kopce s jemným dobrzděním k semaforu a ostře doprava – ideální příklad, který se trochu nepovedl, protože první odbočku jsem o dva metry přejel, jemné dobrzdění provázelo skřípění gum a jen ta pravotočivá na konci vyšla dobře.

V tom mi to došlo. V dálce přede mnou zablikaly modré majáky a já se rozvzpomněl.

Mimochodem, všimli jste si taky, jak vás policejní auta dokážou občas přimět k tomu, abyste si zkontrolovali, jestli svítíte a nejedete moc rychle? Přitom stačí, když poklidně projede kolem.

Policejní hlídka několik metrů přede mnou naštěstí řešila nějakou dopravní nehodu, takže si mě nikdo nevšiml, ale znáte ten pocit, že na vás všichni civí… Na nejbližším parkovišti jsem auto zastavil a zbytek šel pěšky.

Je zajímavé, že chůze mi problém nedělala a ani další běžné činnosti nebyly ovlivněny. Vysvětluji si to tak, že při řízení jsou účinky alkoholu mnohem intenzivnější na citlivost a přesnost.

A proto si nedám ani malé pivo, díky.

Asi před třemi lety jsem na návštěvě u kamaráda procházel jeho fotky a našel jsem jednu, kde seděl na velmi zvláštním můstku přes potok. V prvním okamžiku jsem si myslel, že je to lávka pro železniční koleje – konstrukce byla dle odhadu přes metr vysoká a působila obzvlášť mohutně. Kamarád mi řekl, to je „akvadukt“, ale v tu chvíli jsem o tom nepřemýšlel a v hlavě mi utkvělo jen, že je to slovo velmi podobné viaduktu, ale viadukt to není.

Po nějaké chvíli jsem si na to opět vzpomněl a zeptal jsem se na rozdíl akvaduktu a viaduktu a zmohl jsem se jen na užaslé „COŽE?“, když mi řekl, že akvadukt je vlastně takový vodní most, tedy nahoře nechodí lidi, nejezdí auta, kola ani vlaky, ale teče tam poklidně voda. A pod tím vším si vesele teče úplně jiný potok.

Lidi jsou blázni. Tak tady máme koryto potoka, které si tu samo vesele teče, ale ne, někomu se to nelíbí a tak se udělá prostě most, v mostě koryto a pustí se tam jiná voda. Holt, asi není voda jako voda.

Ještě toho večera jsem se pustil do pátrání na internetu. O Semínském akvaduktu je na internetu překvapivě málo informací a ještě méně (kvalitních) fotografií. Z dostupných informací byl velký problém určit přesnou polohu stavby. Pomohly teprve cyklistické mapy Shocart! Což mě ostatně nepřekvapuje, protože Shocart mapy mě umí překvapit vždy jen kladně.

Shocart mapa s označením Semínského akvaduktu

Tehdy vznikl takový malý sen: zajet si toto dílo osobně prohlédnout.

Nebyl by takový problém jedno pěkné odpoledne sednou v Pardubicích na kolo a za hodinku a půl svižné jízdy tam být. Ale to by bylo moc snadné – chtěl jsem to podniknout jako jedinečnou společenskou akci, musel to být spešl den, spešl lidé a spešl příležitost.

A dnes, po třech letech čekání: úspěch. Opravdu jedinečný den, vybraná společnost a naprosto neobvyklá situace :)

Tak to jsme my. Já a akvadukt! Well done!

Děkuji!

Cesta k dílu byla velmi strastiplná. Dle mapy jsme odhadli, že stavba je někde uprostřed lesa a nejpříznivější přístup k ní bude z červené turistické stezky. Zkušení turisté vědí, že červená obvykle bývá použita pro méně schůdné stezky, které v současném období vytrvalých dešťů získávají při projetí na kole zvláštní romantický nádech bahenních koupelí.

Celí usoplení od bláta jsme zastavili u cedulky „Akvadukt 0,3 km“, která nejasně ukazovala směrem na dvě lesní cesty. Obě cesty byly velmi podobné, rozcházely se a prostým pohledem nebylo z dálky vidět nic akvaduktího. Tak, a kterou teď? Zkusili jsme obě. Obě končily na mýtince uprostřed lesa nikde nebylo vidět ani slyšet žádný potok.

Když jsme zklamáni výletem opouštěli nenalezený poklad, spustil se vydatný deštík, čímž nám v danou chvíli „zpříjemnil“ už tak zkažený okamžik.

Teprve když jsme vyjeli z lesa, navraceli se po silnici zpět směrem na Pardubice, zahlédli jsme značenou odbočku „Akvadukt“. A tehdy jsme našli svoji ztracenou neději i Semínský akvadukt.

Tak až to budete hledat vy, vykašlete se na červenou turistickou a kousek za Semínem hledejte odbočku přímo z hlavní silnice. Je to kousíček a stojí to za to!

Jo, a vyberte si lepší počasí :)

Proto bych rád sepsal několik kroků, které je dobré dodržet v podobných případech.

Dodám jen, že článek popisuje situaci, kdy došlo v okradení během spánku, nepozornosti, nebo například během krátkého opuštění svých zavazadel a když přistihnete cizí osobu při podezřelém chování. Toto není návod na postupování při násilném nebo loupežném přepadení!

Prevence

Neusínat ve vlaku. Je to základní bod, který vám řekne každý. Důvody, proč jej nedodržuji, popisuji v předchozím článku. Osobně ve vlaku rád spím a proto se odkradení snažím předcházet prostřednictvím dalších opatření.

Cennosti mějte u sebe tak, abyste cítili jakoukoliv manipulaci s nimi. Nedejte na to, že jste tašku na doklady pověsili na háček nad vaší hlavou, kde na něj dobře vidíte – když usnete, nevidíte nic a vlakoví zlodějíčci jsou velmi tiší, rychlí a zkušení. Hodit si tašku přes rameno také není dobré, protože se dá velmi tiše odstřihnout. Vše cenné schovejte pod bundu, mobily mějte v kapse, kterou lze zavřít zipem, nebo v těsné džínové kapse, ze které lze vytáhnout pouze silou.

Batohy důkladně zavřete a prostrčte ruku přes několik poutek. Pokud mají na zipu dva běžce, stáhněte je na jeden konec k úzkému švu, kde zip není tak vyběhaný a je mnohem těžší jej tiše roztáhnout. Další cennosti zabalte do bundy nebo trika, který si dáte jako polštář pod hlavu.

Pokud ležíte, neležte na boku, ale na zádech. Je to sice někdy méně pohodlné, ale alespoň v mém případě platí, že jsem mnohem ostražitější. V případě přepadení navíc dá víc práce vás znehybnit.

Pamatujte si dobře, jakým vlakem jedete. V případě volání policie jde o minuty a je důležité přesně popsat kde jste. Když se v šoku probudíte v noci ve vlaku, pravděpodobně nebudete tušit, kolik je hodin a kterým městem právě projíždíte. Není třeba znát číslo vlaku, stačí vědět, v kolik hodin odkud měl dle jízdního řádu odjíždět a kterým směrem – z toho lze velmi rychle zjistit kde právě jste a který vlak to je.

Všímejte si, zda stejným vlakem jede policejní doprovod. Převážně nočními vlaky jezdí většinou několik policistů. Je dobré tuto informaci v případě volání policie sdělit operátorce.

Přistižen při činu

Pokud už někoho nachytáte, jak Vám krade věci, nebo se o to alespoň pokouší, neváhejte a jednejte:

Rozsviťte a prohlédněte si ho. Je třeba, abyste ho poznali a po několika minutách a to co nejpřesněji. Vhodné je podchytit detaily, jako výška, barva pleti, přízvuk, vlasy, barvu a typ oblečení a nejlépe najít nějaká jedinečná znamení, jako nějakou vadu na pleti ap.

Nevyplašte ho. Použijte slova jako „odejděte“. Rozhodně nevyhrožujte zavoláním policie, to si nechte pro moment překvapení.

Sledujte jeho další kroky. Jakmile ho vyrušíte, bude kvapem odcházet a měli byste vědět kterým směrem. Myslete na to, že jakmile vlak zastaví, nebo zpomalí, zloděj vyskakuje a zkušeně mizí.

Neváhejte. Nepřemýšlejte hloupě, zda kradl, nebo omylem vlezl do špatného kupé. Zlodějíčkové bývají zkušení, ale hloupí. Budou se tvářit naivně, ukřivděně, dělat ze sebe pitomce – nedejte na to. Jakmile vlak zastaví, je pozdě.

Zkontrolujte si věci. Spočítejte si cennosti. Zaměřte se na telefony, přehrávače, doklady ap. Zkušení zlodějíčci však jsou po penězích, neboť na rozdíl od mobilů a jiných cenností, peníze lze těžko přesně identifikovat a prokázat tak jejich odcizení.

Co nejdříve to oznamte. Vždy průvodčímu, odůvodněné podezření ihned telefonicky policii na linku 158. Opět neváhejte. Policie potřebuje několik minut, aby se připravila na nádraží dříve, než tam vlak přijede.

Pokud jste jej nepřistihli, ale máte pouze vážné podezření, je třeba to jako podezření ohlásit. Nehlašte krádež, pokud jste opravdu nebyli okradeni – pouze byste způsobili problémy sami sobě. Ohlášením (důvodného) podezření nemůžete nic ztratit.

Je třeba zavolat policii rovnou z vlaku. Když místo toho dojdete na policejní stanici v nádražní budově, uběhne mnoho zbytečného času.

Bonus

Pokud zloděj utíká s vaším/cizím majetkem, pronásledujte ho, a křičte: „Zloděj, chyťte ho!“. Lidé mu sice budou uhýbat z cesty, ale vždycky se nakonec najde někdo, kdo ho pohotově srazí k zemi, pokud se na to vy sami necítíte.

Závěrem

Jednejte rychle ale s rozmyslem. Přestože jste v právu, stále je třeba vnímat, že česká legislativa má sobě pojmy jako nepřiměřená obrana a křivé obvinění.

Pokud se zachováte podle doporučení v tomto článku, jednáte tak pouze na svoji zodpovědnost a berete na vědomí, že nejsem v oblasti práva nijak vyškolen a že se zříkám jakékoliv zodpovědnosti za přímé či nepřímé důsledky, škody a jiné újmy, které by Vám, nebo jinému mohly vzniknout. Zde uvedené názory jsou pouze mé osobní názory a postoje a nikde není psáno, že musí být v souladu se zdravou morálkou, etikou, zákony ČR a nebo policejními postupy. Tento článek vnímejte jako sbírku tipů, které Vám mohou posloužit jako námět k zamyšlení a k utvoření vašeho vlastního postoje.

Jel jsem tak i dnes v noci do Pardubic vlakem Ex 141 Beskyd s odjezdem z Prahy v 4:08. Celou cestu jsem lehce dřímal a někde u zastávky Pardubice-Opočínek mě probudilo jemné zašustění igelitky, kterou jsem měl pod hlavou. Otevřel jsem oči a nade mnou se skláněl špinavý cikán (chcete-li neumytý Rom). Jak mě spatřil, začal na mě polocikánštinou huhlat: „kámo, nemáš oheň?“. Vyrazil jsem ho z kupé, spočítal si věci a došel jsem k závěru, že mi nechybí nic.

Ve zbývajících 5 minutách cesty jsem přemýšlel, jestli se mě pokusil okrást, nebo opravdu se mě jen nešikovně pokoušel budit. Zní to hloupě, ale on si opravdu počínal tak zkušeně, že mě zmátl a situaci jsem nedokázal jednoznačně vyhodnotit. Teprve v posledních dvou minutách cesty jsem zaslechl cestujícího z vedlejšího kupé, kterak průvodčímu hlásil, že toho šmejda přistihl při pokusu od odcizení jeho peněženky.

S průvodčím jsme se vydali ve vlaku po směru, kterým šmejd odešel, ale už jsme ho nenašli, protože vlak zastavil v Pardubicích a – jak jsem později zjistil – ti Romové vystoupili druhou stranou a schovali se na schodišti vedlejšího nástupiště. Bohužel zahlédli, že jsem jsem zpozoroval.

Došel jsem na policejní stanici v nádražní budově, ale uběhlo dobrých 5 minut, než jsem se s policicty dostal zpět na místo, kde byli naposledy spatřeni a mezitím stihli utéci, nebo spíše nastoupit do rychlíku zpět na Prahu.

V tomto příběhu chybí ten šťastný konec, kdy by byli pachatelé zadrženi, prohledáni a prokázalo by se, že skutečně nemají čisté svědomí. Alespoň jsem si s policisty prošel nádraží, informoval jsem se na oblíbené praktiky takovýchto zlodějíčků, postupy jak se jim bránit a především, jak postupovat v případě, že jste již byli okradeni, nebo svědky (pokusu o) odcizení vaší nebo cizí věci.

Tolik v dalším článku.

Dnes v noci jsem na zpáteční cestě dostal neotřelý nápad zkusit na zpáteční cestě z Prahy novou nepoznanou cestu přes Kolín. Cesta do Kolína byla velmi příjemná. Zatímco „dvojka“, která spojuje Prahu s Kutnou Horou, se vyznačuje serpentinami, kopci a velmi špatnou kvalitou povrchu vozovky (Zásmuky obzvlášť), tak silnice č. 12 má velmi klidný průběh. Až do Kolína.

Musím konstatovat, že v Kolíně je dopravní orientační systém naprosto nezvládnutý. U vjezdu do města navedou řidiče cedulemi „Pardubice“ do centra Kolína, avšak v centru již k Pardubicím žádné cedule neukazují. U některých větších křižovatek dokonce orientační značení chybí zcela, případně navádí pouze k okolním malým obcím. Přitom cesta pro neznalého řidiče není zrovna triviální a nestačí městem po hlavní jen tak projet.

Spojení od Prahy na Pardubice v Kolíně není právě intuitivní

Město Kolín jsem za volantem auta navštívil dnes po druhé v životě. Mé první setkání bylo v létě předloňského roku (2007) za velmi podobné situace (v noci cestou z Phy do Pce) – avšak tehdy jsem měl s sebou mapu a schopného spolujezdce (Monču), takže cestu jsme si našli svépomocí.

Dnes jsem ale bez mapy bloudil v Kolíně skoro 30 minut. Na samém kraji Sezndražic jsem prozkoumal jedinou orientační tabuli v okolí, ale bohužel mapa byla nepoužitelná – sloužila hlavně pro umístění reklamy místních firem, ale kam která silnice vede a kde vlastně člověk právě stojí se z mapy dalo vyčíst velmi obtížně, ne-li vůbec.

Tak docela nechápu. Přitom například průjezd Kutnou Horou je jednodušší a přesto naváděcí ukazatele jsou u každé jen trochu větší křižovatky.

Průjezd Kutnou Horou je o trochu snazší

Pozn.: Z přiložených map není zcela zřejmá skutečná dopravní situace v uvedených městech. Na vnímání komunikací a jejich napojení totiž velmi silně působí jejich vzhled, skutečná šířka, mohutnost a také nastavení předností na křižovatkách.

Ano, bohužel za necelé dva měsíce mi bude 26 let a poslední formální výhody mládí jsou pryč.

Jedna trasa, dvě jízdenky, dvě ceny

Den železnice

27. 9. pořádají České dráhy, a.s., Den Železnice. Jedná se o velmi zajímavou akci. Vážně váhám, zda jít na jistotu a zůčastnit se dne v Pardubicích, nebo riskovat tlačenici a prohlédnout si i zatím neprozkoumané prostory Pražných nádraží.

Asi zvolím Prahu. Kolem Pražského nádraží je v současnosti velmi rušno, dokončuje se Nové spojení a vůbec.

Ústřední stavědla v Pardubicích

Ovládací panel staničního hlášení

Ještě lepší je když se navíc ještě spustí déšť či přímo prudká bouře, je to fantastcká podívaná.

Vedle našich kanceláří ješte minulý týden stály tři vysoké jeřáby. Nepříliš známým faktem je, že když se nepracuje a nebo právě při bouřích se musí jeřáby uvolnit, aby se mohly otáčet po větru. Pohled na rotující několikatunové kolosy ve mě vyvolává zvláštní filosofické uvolnění.

Jednoho pátečního večera se na Pardubice řítila ohromná bouře a tak jsem takhle pozoroval jeřáby z oken neobsazené kanceláře, když jsem zaznamenal podivný zmatek aut na křižovatce u „zimáku“. Auta zastavovala, cosi objížděla, blikala, troubila, prostě zmatek.

Náhle mezi auty vyběhla srna a běžela Masarykovým náměstím po chodníku vedle silnice. Pryč nemohla, chodník byl lemován plechovým plotem stavby a zezadu ji již doháněla auta, která se vyprostila ze zmatku na křižovatce.

Zmatená srna na poslední chvíli změnila směr a…

Prásk!

Vběhla přímo pod protijedoucí Felicii a byla na místě mrtvá.

Řidička zmateně vysoupila a chvíli mlčky stála u auta a nevěděla, co dělat.

Ve vší dobré vůli, jsem sebral klíče mobil, doklady a hlavně foťák (ano, těšil jsem se, jak pošlu pár fotek do Masa) a běžel nešťastnici na pomoc. Jenže ihned poté se spustil neuvěřitelně silný liják a zvítězila moje pohodnost a tak přináším jen tuhle trapnou fotografii ze šestého patra.

Jenže zrovinka toho dne ráno stavbaři začali strhávat kontroverzní lávku u Tesca (komentuje: Český rozhlas, Strana zelených, či ČTK na Archiwebu), hromadná doprava byla vedena oklikou bez zajištění náhradní dopravy a Dopravní podnik se neobtěžoval o výluce informovat na neobsloužených zastávkách.

O půl šesté ráno není na žádné telefonní lince Dopravních podniků nikdo k dispozici – ani hloupý záznamník.

No prostě mě a ještě jednu nešťastnou slečnu čekala pěší cesta na Svítkov.

Pěšky na Svítkov I.

To vám jdu takhle jedno ráno pěšky domů a když projdu kolem vlakového nádraží, vidím v dálce před sebou divné věci na zdejším kruháku. Kamion stojí na kruháku celou svojí délkou a auta a autobusy jezdí v protisměru.

Při bližším pohledu bylo jasné, že řidiči došly pohonné hmoty právě ve chvíli, kdy se vytáčel na kruháku. Na tom by nebylo nic hrozného – to se stane každému.

Řidič však se však choval tak, že by si podle mě zasloužil minimálně pokutu a několik bodů dolů. Nedělal totiž vůbec nic. Seděl v autě s hlavou na volantu, neměl vytažený výstražný trojúhelník, ani spuštěná varovná světla.

A tak auta přijížděla, čekala, čekala a stále čekala. Pak se pokaždé našel jeden dobrovolník, který vystoupil, a šel se řidiče zeptat, proč se stojí. Poté nasedl, vytočil se v protisměru a za ním všichni, kteří také čekali ve frontě a ze situace pochopili, že kamion se nehne. Jenže pak se fronta vyprázdnila a přijela další auta, která opět čekala pár minut.

Mě jakožto řidiče takový přístup opravdu vytáčí a volat městskou policii k takovémuto případu považuji za nutnost. Na lince 156 mi bylo sděleno, že situaci mají nahlášenou a řidič kamionu údajně očekává příjezd svého kolegy s pohonnými hmotami až z Hradce Králové. Nicméně moji stížnost ohledně neoznačené překážky na silnici (kterou nepojízdný kamion jistě je) příslušník označil za odůvodněnou a slíbil prověření.

Než jsem se od daného místa vzdálil pěšky natolik, že jsem jej ztratil s dohledu, zdálky jsem zahlédl blikající varovná světla a mladíka, který kolem kaminou v slušivé reflexní vestičce kmital jak fretka.

Pointa: napište do komentářů:

• co si myslíte o volání policie k podobným případů?
• nepovažujete to za boznzáctví?
• a zda jste již vy policii v minulosti volali a k čemu?

Zhruba po roce se automaty vrátily, v novém kabátku a nabízejí nákup jízdních dokladů prostřednictvím elektronické peněženky na In-kartě s odpovídající slevou, která je ke kartě vázána. Vzhledem k tomu, že automat umožňuje mnohem více, již se nazývá UNIPAJ, neboli Modulární prodejní automat jízdenek.

Na webu ČD je velmi obtížné nalézt o provozu UNIPAJ bližší informace – pouze zastaralý článek týdeníku ČD a krátká zmínka o umístění automatů na E-shopu ČD:

Bližší informace najdete na webu Inkarta.cz

Informovanost zaměstnanců ve stanicích ČD je také na bodu mrazu (s jednou světlou výjimkou v Pardubicích).

První automaty byly zprovozněny údajně v Brně, osobně jsem jejich první výskyt zaznamenal v Pardubicích a teprve, když se jejich zkušební provoz rozšířil i do pražského hlavního nádraží, rozhodl jsem se je vyzkoušet.

Práce s automatem je velmi příjemná a zbytečně uživatele neomezuje, takže je možno zakoupit i jízdenky z jiné výchozí stanice, s jinou, případně žádnou, slevou (může se hodit v případě, že Váš spolucestující má jinou slevovou skupinu, ale platit chcete svojí kartou).

Jako nevýhody spatřuji nemožnost platit hotově a také omezení nákupu jízdenky nejvýše den dopředu.

Po nákupu první zkušební jízdenky jsem si ihned dobil 500 Kč na In-kartu a dále budu kupovat jízdenky výhradně přes automat. Vzhledem k možnostem automatu je pravděpodobné, že je bude využívat více cestujících, než tomu bylo u předchozího modelu, ale pravděpodobně díky tomu bude ze strany ČD snaha omezit prodej u okénka a ušetřit tak na lidských zdrojích.

Dodatek: Automaty neprošly zkouškou blbuvzdornosti, které rád vystavuji všechny zajímavé technologie.

Bohužel se automat po chybě sám nerestartoval, ale zůstal nepřístupný. Vzhledem k tomu, že v té době byly v Praze pouze 2 kusy a zablokovat oba by nebylo fér pro ostatní cestující, nemohl jsem otestovat, zda chyba byla náhodná, nebo šlo o skutečný nedostatek v ovládacím rozhraní.

Problém hlavní a vedlejší

Při projíždění prázdnou křižovatkou nepotřebuji znát, zda mám přednost, protože v prázdné křižovatce mám přednost vždy. A proto teprve když do křižovatky přijíždí i jiný vůz, je pro mě zjištění předností podstatné.

Bohužel tady v Pardubicích jsou značky přednosti umístěny asi 20-30 m před křižovatkou a ve většině případů jsou křižovatky natolik nepřehledné že vůz z příčné komunikace je vidět až těsně před křižovatkou, kdy už mám problém zjistit, kdo z nás teď bude mít přednost.

Problém semaforu

Za základní problémy semaforů považuji příliš krátký čas při přechodu ze zelené „volno“ na červenou „stůj“, kdy se na chvíli rozsvítí žlutá, o které zákon říká: „Pokud začne svítit při přechodu ze zelené na červenou, pak je řidič povinen zastavit vozidlo na hraně křižovatky. Pouze v případě, že by bezpečně nemohl zastavit, smí pokračovat v jízdě.“. Ovšem při rychlosti nad 30 km/h je na bezpečné zastavení třeba mnohem více, než 2-4 sekundy, po které žluté znamení svítí.

A opět – ve skutečném provozu řeším problém pozornosti, kterou věnuji dopravní situaci. Když totiž z dálky vidím, že mi semafor dává volno, začnu se věnovat ostatním vozům, které již křižovatkou projíždí a při odbočování také situaci na přechodu pro chodce. Kvůli tomu však někdy přehlédnu náhlou změnu znamení semaforu a projedu i na červenou.

Druhý problém značení předností

Svislé značení přednosti v křižovatkách má jednu úžasnou vlastnost – lze jej rozlišit jednoznačně dle tvaru:

Lze proto vyhodnotit situaci i za zhoršených podmínek viditelnosti, nebo rozpoznat, jakou přednost má vozidlo přijíždějící po příčné komunikaci pohledem na záda značky.

Tyto úžasné výhody však kazí použití značky, která má stejný tvar jako značka s významem zcela opačným.

Kdo to vymyslel?!